Analfabetka, která uměla počítat

Analfabetka je nenáročné čtení plné obludné až absurdní komiky, která ale skutečně stojí za to, jen se jí nesmíme bát v současném světě, který dusí politická korektnost a ohledy hrůzného druhu. Analfabetka neukazuje svět takový, jaký bychom jej chtěli mít, ale jaký ve skutečnosti je, i když příběhu hraje velkou roli nadsázka. I vzhledem k autorovu formálnímu vzdělání bych řekl, že se inspiroval asi nejvíc španělským pikareskním románem, Lazárkem z Tormesu a jeho příběhy. Protagonista z okraje společnosti, který vlastně navzdory i díky svým trampotám na samém okraji společnosti neustále zůstává a díky tomu může mít potřebný odstup od událostí a dějů, které se ho vlastně bytostně nedotýkají. Tolik potřebný odstup, jaký měl i Josef Švejk svého času v imaginaci Jaroslava Haška. I Analfabetka poukazuje na velmi půvabnou a nadčasovou formu inteligence bez vzdělání, moudrosti bez formálně pojatého učení. Analfabetka "pouze" hltá knihy, kdykoliv může a kamkoliv přijde, že by nějaký nepřímý vzkaz čtenářům? Pokud k tomu všemu přidáme velmi populární formát literatury, který byl velmi oblíbený už ve středověku, je jisté, že na úspěch knihy je zaděláno velmi dobře. Díky situační komice je výhoda, že kdekoliv román nalistujete, můžete číst dál a budete se dobře bavit. Díky autorovu literárnímu nadání a nespornému talentu se můžete bavit i bez toho, abyste četli na přeskáčku. Nemůžu se ovšem zbavit pocitu, že za vší tou fraškou, groteskou a humorem v knize se skrývá jistý smutek, jak to říci lépe - světabol autora, který vychází z radikálních rozdílů a odlišností v různých částech této planety. Radikální rozdíly a odlišnosti člověka dusí a ničí ho, zvláště pak, když si uvědomí, že v žádné zemi na této planetě nelze najít tak snadno klid a mír a spočinutí. Veškeré hemžení v knize vede k jistému pocitu zkratkovitosti a pouhé epizodičnosti lidské existence. Člověk na samém konci civilizačního procesu se opět začíná cítit jako na začátku své existence, jako pouhý mravenec v obrovském mraveništi světa. Dobře mu tak.

Necekejte, ze se stane to, co pri cteni Stoleteho starika. Tempo je pomalejsi, zapletky se opakuji (pripomelo mi to Sifru mistra Leonarda,kdy jsem si rikal, prosim, at uz nikam zase neutikaji). Co vsak zustalo, je velice vlidny humor. Asi je to subjektivni dojem, ale vlidnost je to nejlepsi na cele knize, ta vira v privetivejsi tvar sveta.

Dcera Emma poznamenala, ze fotka na prebalu ukazuje Jonassona mladsiho nez fotka na prebalu Stoleteho starika. A asi to trefila, Jonas Jonasson se mozna dostal do rukou nekoho, kdo z nej udelal tak trochu McDonald´s na humor. Mozna, ze se sam rozhodnul recyklovat uspesny recept. Druha kniha bude mit urcite komercni uspech a po starikovi si to zaslouzi, ale na treti knihu se uz moc tesit nebudu.


Nejsem prekladatel a ani odbornik v teto oblasti, nicmene vyraz "tepelna elektrarna" nedava v kontextu smysl, oznacuje totiz jak uhelne tak jaderne ale i geotermalni elektrarny. Tento termin se prakticky nepouziva. Taky nevim jak mohu splatit sve pohledavky. Toto nejsou vsechny vyhrady. Odhaduji, ze preklad zaplatil svoji dan sibenicnimu terminu od vydani originalu.

Komu přišel stařík místy trapný, bude mít asi stejně jako já pocit, že analfabetka je ještě trapnější. Humor je dosti primitivní, asi na úrovni Troškových komedií. Zřejmě jsem se měla za břicho popadat, když se chudák analfabetka živila vynášením fekálií, ale bohužel mi z toho bylo spíš smutno. Autor zvolil vzorec, který mu přinesl úspěch u staříka: souhra šťastných a nešťastných náhod ve stylu (ale ne na úrovni) Forresta Gumpa. I humorná kniha by měla nést aspoň nějaký zárodek myšlenky, aby nenudila, tahle nenesla vůbec nic, jen byla nekonečně dlouhá. Všem, kdo se chtějí pobavit, doporučuji knihu Muž jménem Ove.

Bohužel to vypadá, že Jonasson 1) miluje popularitu, kterou mu vynesl Stařík, a tak se rozhodl, že nebude pouze autorem jedné veleúspěšné knihy, 2) nic jiného ale napsat neumí, 3) napsal tedy Staříka podruhé a hůř. Patrně také v rychlosti - postavy jsou jen ledabyle povrchně načrtnuté, vtipy jsou někdy až trapně absurdní (misionáři dávají černochům nášlapné miny jako odměnu za to, že si přečtou Bibli, i když ví, že neumí číst), a do toho se ještě přidává rádoby odlehčený antirasismus. Opakovaní stejných motivů (např. výroba atomové bomby) je příznakem ztráty autorovy soudnosti. Celé je to navíc neskonale povrchní.