Revoluce naopak

Na jméno Davida Graebera lze narazit poměrně často. Profesně se věnuje antropologii a nebojí se předmět svého zkoumání propojovat s anarchistickými postoji, které zastává. Jeho asi nejznámější knihou, která vyšla i v českém překladu, je bezesporu Dluh: prvních pět tisíc let.

Revoluce naopak je souborem pěti autorových esejů z let 2004 až 2010. Podle Graebera to nebyla snadná doba. Poté co pro hnutí za globální spravedlnost byly roky na přelomu milénia obdobím velkých nadějí, události 11. září vše změnily. Nová válečná mobilizace se ukázala jako tradiční a účinný nástroj k umlčení oprávněných požadavků zdola. Hnutí se potýkalo s deziluzí, pochybami a bezradností. Nejinak vypadala situace v polovině první dekády nového století u nás.

Autor se zamýšlí nad povahou neoliberalismu a jeho kroky ve vztahu právě k protestnímu hnutí. Dochází k tomu, že „mnohem víc než na záchraně systému jim záleželo na tom, aby v myslích lidí nezůstala jediná přijatelná alternativa, aby pak v případě krachu zůstali oni těmi jedinými, kdo nabídne řešení“. Při těchto slovech si nelze nevzpomenout na volby v období po vypuknutí krize, kdy nám ti samí politici, jejichž ideologie krizi zapříčinila, tvrdili, že jedině oni jsou povoláni jí vzdorovat. Neoliberální boj proti představivosti přinesl své trpké ovoce, „kdy je každému jasné, že kapitalismus nefunguje, ale téměř nikdo si místo něj nedokáže představit nic jiného“.

Graeber zkoumá deziluzi alterglobalizačního hnutí, které se tak mocně vzedmulo po roce 1998, a dochází k paradoxnímu zjištění, „že to vše ve skutečnosti nastalo v důsledku našeho úspěchu“. To, že neumíme reflektovat vítězství a dále s ním nakládat, ukazuje vedle alterglobalizačního i na příkladu protijaderného hnutí sklonku 70. let. Jde o natolik zajímavé a pro antiautoritářské hnutí důležité téma, že by nebylo od věci věnovat mu některou z příštích Existencí.

Způsob, jakým se můžeme neoliberalismu vzepřít, je podněcovat lidskou představivost. Vedle anarchismu vychází Graeber také z feminismu a podobně jako anarchista Colin Ward poukazuje na nutnost odkrývat anarchistickou/komunistickou praxi v každodenním životě: „Kdybychom se zamysleli nad tím, jak to v našem životě ve skutečnosti funguje, možná bychom už nestáli o to poslouchat rozkazy a svědomitě pomáhat vyspravovat systém vlastního útisku, kdykoli se zhroutí.“ Nesoustřeďme se na velké okamžiky dějin, ale odkrývejme komunismus zdola „navracením živé představivosti, vytvářením skutečně neodcizené zkušenosti“.

Dva eseje v knize lehce odbočují od poměrně celistvého sledu myšlenek. V prvním z nich Graeber odhaluje jednu „z nejzákeřnějších ,skrytých třídních křivd‘ severoamerické společnosti, a sice odepření práva konat dobro, být ušlechtilý, usilovat o jinou hodnotu než o peníze“. V dalším se pouští do kritiky představitelů italských teorií revoluce ze 70. let, kteří jsou spíš proroky, jimž vědomí spásné budoucnosti zajišťuje, aby přítomnost dávala smysl.

Pokud čteme knihu dnes, jeví se nutně neúplná. Chybí jí autorův doslov nebo nějaký esej z pozdější doby, který by reflektoval nástup protestních hnutí v roce 2011 a jejich další vývoj. Od původního vydání knihy se světem přehnala další vlna odporu proti neoliberalismu a nebylo by od věci uvedené myšlenky právě s ní konfrontovat.

„Uvědomme si, že spolupracujeme-li na společných úkolech, jsme všichni komunisté, že řešíme-li problémy bez nutnosti obracet se na právníky či na policii, jsme všichni anarchisté a že děláme-li něco zcela nového, že jsme všichni revolucionáři.“