Impérium

Impérium je sice první knihou švýcarského spisovatele a novináře Christiana Krachta vydanou v češtině (v překladu Tomáše Dimtera vydala Mladá fronta), ale autor, který je znám jako kritik konzumní společnosti a upadající západní civilizace, už má za sebou romány celkem tři. Impérium tak má být dalším příspěvkem do řady Krachtova oblíbeného žánru, antiutopie, kam jsou aspoň jeho díla zařazována. Kracht se tak zařazuje po bok velkých literátů jako byli třeba George Orwell (1984), Aldous Huxley (Konec civilizace) nebo i Karel Čapek (Válka s mloky). Přitom se jeho Impérium na první pohled tak vůbec nejeví. Naopak. Spíše než varování se příběh jeví jako tragikomedie plná zvláštního absurdního humoru. Impérium se totiž na první pohled jeví jako dobrodružný román tak trochu šmrncnutý sektářskou příručkou, Hronem Metánovským a filmovou Pláží Dannyho Boyla (2000). Jinak řečeno je to povedená tragikomedie, i bez metafor vedoucích ke Třetí říši a Hitlerovi. Příběh má sice v hlavní postavě Augusta Engelhardta předobraz skutečné žijící osoby, ale jinak je v podstatě ironickou hříčkou na široké téma čeho všeho jsou lidé (kdykoliv a kdekoliv) schopni. August Engelhardt se totiž nemusí nikomu podobat. Dokonale stačí, že je sám sebou a je dokonalým příkladem toho, jak to vypadá, když se to s něčím přežene. Ať už je to nudismus nebo vegetariánství. Na počátku příběhu je hlavní hrdina autorem spisku Bezstarostná budoucnost, a krom toho také jakýmsi archaickým hippíkem, romantikem s větrem ve vlasech a vousech, ve volném rouchu, s bednou knih, s láskou k Thoreauovi a s nekonečnou vášní pro Cocos nucifera. Naopak má dost civilizace, chladného podnebí, vydatného jídla i oblečení a tak se rozhodne odplout do Tichomoří. Cílem je německá kolonie, Nové Pomořansko, Gazelí ostrov s hlavním městem Heinrichshöhe. Zpočátku všechno vypadá celkem nadějně. August se vylodí, ačkoliv nemá žádné peníze, vyjedná si nákup kokosové plantáže, odstěhuje se na ostrov, kde mu domorodci postaví chatrč, svlékne se a zaměří se na kokos. Plány s využitím kokosu jsou ovšem velké. Pokud jste nevěděli na co všechno je tenhle ořech dobrý, dozvíte se to od Augusta Engelhardta. Ten ví, že kokos lze využít k jídlu - dává nám vodu, mléko, kokosový tuk a dužinu, ze které lze lisovat olej. Dá se z něj stavět, z vláken lze tkát lana, rohože; ze dřeva palem zase vyrobit nábytek a ze skořápek ořechů lze vyrobit v podstatě cokoliv od knoflíků po nádoby. A konečně – se vším lze v případě potřeby zatopit, přičemž kouř ze slupek lze využít jako svérázný odpuzovač hmyzu. Kokosový ořech je tudíž dokonalý. A především – kdo se bude živit výhradně kokosem, bude roven Bohu a stane se nesmrtleným. Ve jménu kokosu tak August zpočátku oslovuje možné následovníky (podmínkou je vegetariánství a nudismus); začne nejprve na bavorském statku, ale tam je zatím – na rozdíl od nudismu – kokos něčím hluboce neznámým. Na ostrově pak August začne s pomocí domorodců vyrábět kokosový olej. Ten sice nikdo nepotřebuje, takže se produkt hromadí ve skladu na hlavním ostrově německé kolonie, ale kdo by si s tím lámal hlavu. Roky běží, kokosy chutnají pořád stejně a August se začne trochu nudit. Občasné návštěvy z Německa mu udělají sice radost, ale stejně rychle se ono nadšení také vyčerpá. Sice by chtěl nastolit nový řád, ale lidé mu nakonec při onom nastolování celkem překážejí. Na ostrově už si August s následovníky hlavu láme čím dál méně. Věnuje se bezstarostnému životu ve své chatě na pobřeží, úkoluje domorodce a celkem si tak nějak vystačí sám, s ostrovem a věrným domorodcem. Přesto mu to však na druhou stranu nedá a na všechny strany píše zvací dopisy. Přičemž někdy se skutečně stane, že za ním někdo přijede. Až do ¾ románu je to v jistém smyslu docela legrace. Přituhovat a tuhnout to začne až ke konci. August sice jí kokosy, bydlí v chatrči a chodí pokud možno pořád nahý, ale to z něj ještě nedělá lepšího člověk. Spíš je to přesně naopak. A tak se Augustův přechod na vlastní masovou stravu jeví jako celkem logické vyústění jednotvárného plynutí a nudy kokosového ráje. Protože ani Engelhardta nebaví jíst kokosy věčně... Takže pokud chcete na cestu kamsi pod palmy mírně znepokojivou knihu a ne rovnou detektivku, Krachtovo Impérium vás může celkem příjemně překvapit. Snad jen, že to budete mít celkem rychle přečtené. Což je jediná škoda.
Na okraj: Jak je to vtipné jsem si uvědomila až když jsme to dočetla a přemýšlela o tom. Nejrůznější skryté odkazy se mi ale hledat vůbec nechtělo - příběh by měl být - a je - čitelný i bez nich. Naštěstí. Krom toho mi na druhou stranu před očima přímo defilovaly nejrůznější sekty, jejihž nestydatým nárokům a diktátu se lidé překvapivě podřizují. Scientologové, adventisti.....To se pak kokos a nudismus jeví hodně neškodně. Jinak osobně by mě docela zajíamal Krachtova prvotina, kniha s názvem 1979.