Češi patří k Vídni

Při každé své návštěvě Vídně plně souhlasím s Josefem Kroutvorem, který říká: Vídeň je věčný návrat do tradičních hodnot. Čas od času proto podnikám terapii Vídní a pokud není čas na osobní návštěvu, pak nezbývá, než se uchýlit k literatuře. O Vídni, potažmo o monarchii, se asi poprvé „trochu jinak“, tj. pozitivně, zmiňuje kunsthistorik Josef Kroutvor v knize esejí Města a ostrovy (2002). Vyjmenovává co nás na první pohled spojuje a všímá si třeba do té doby opomíjené podobnosti Vídně s dalšími českými městy monarchie (na čemž má mmj. velký podíl firma Felmer a Helmer); a navíc prohlašuje, že k češtině patří němčina! Vídeň – literární toulky dunajskou metropolí Václava Fialy (2004) je další knihou, bez které se žádný opravdový milovník Vídně neobejde. Fiala zde provádí po vídeňských čtvrtích, kavárnách i adresách známých českých i rakouských osobností. Knížka Vídeň – návod k použití (2007) je od Moniky Czernin (Rakušanka ze staré české šlechtické rodiny), jejíž eseje o Vídni spojují minulost města se současností. Putování za vídeňským geniem loci a českými stopami ve Vídni nabízí kniha Ferdinanda Šmikmátora Esoterická Vídeň (2011). Společnou minulostí Čechů a Rakušanů prostřednictvím míst a známých osobností se zabývá také Česká babička aneb cizinec je našinec (2011) Dietmara Griesera. V rytmu valčíku (1999) od Susanny Kubelky nabízí čtení o Vídni z ryze ženské perspektivy – osobní pohled na Vídeň umožňují vlastní a rodinné vzpomínky, které jsou smíchány s rozmarnou historií zaměřenou na obyvatelky města. Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by to nebylo ono s podtitulem Procházka ve Vídni (2012) z pera Čecha žijícího v rakouské metropoli, výtvarníka a galeristy Jana Brabence, je rozmarným příběhem vetkaným do potulování se po pamětihodnostech města, který začíná náhodným setkáním ve vlaku z Prahy do Vídně (možná najdete podobnost s filmem Before Sunrise (1995), který je také o Vídni a též začíná ve vlaku). Jako perličku ještě přidávám hluboce antikvární kus, knihu postřehů o cestách po zemích „západu“ od Radoslava Seluckého – Západ je západ (1964), kde je popsána typická – a záviděníhodná - vídeňská neděle 60. let. Dnešní čtenář tak může učinit mnohá zajímavá srovnání. A konečně zatím posledním přírůstkem na téma „naše zlaté časy v monarchii“, je kniha Češi patří k Vídni rozhlasového publicisty Jiřího Kamena (Mladá fronta). Kamen sympaticky a nebojácně upozorňuje na to, že máme tendenci svou minulost v monarchii stále vytěsňovat, ačkoliv je to po kulturní stránce v mnoha směrech celkem nonsens (zkuste třeba pátrat po kořenech našich lahůdek - štrúdlu, řízku a guláše). Ve 32 kapitolách autor skládá svou pestrou mozaiku Vídně i monarchie, oprašuje méně známé příběhy a ukazuje že naše spojení s tímhle městem na Dunaji bývalo kdysi mnohem těsnější. Jedna kapitola tak třeba patří vídeňskému fotbalu a jeho českým hráčům (kdo třeba ví, že legendární fotbalista Josef Bican je vlastně vídeňák), další přibližuje Freudův ryze český způsob sběru hub (jak také jinak, když věhlasný psychoanalytik pocházel z Příbora) a jiná se věnuje líčení života vídeňské atrakce – hanáckého obra Josefa Drásala. Hrdinou knihy by ovšem mohla být i obyčejná švestková povidla, ke kterým se autorem vrací opakovaně – podobně jako k básníkovi J. S. Macharovi. Na stěžujícího si c. a k. úředníka Machara si dnes už vzpomene málokdo, ale povidla jsou věčná. Tahle ryze česká pochoutka, jak Kamen píše, totiž byla průvodním znakem českých dělníků a poutníků, kteří si tuhle specialitu vozili vždy s sebou do monarchie. A obohatili jím tak nejen vídeňskou kuchyni - o povidlové taštičky, vdolky a koláče, ale dokonce nepřímo i lidovou muziku – hold povidlovýcm taštičkám z krásného Československa, Powidltaschkerln aus der schönen Tschechoslovakei, pak složil v roce 1949 vídeňák Hermann Leopoldi. Osobně doufám, že v psaní podobných knih se bude pokračovat....