Láska dobré ženy

(...) Povídky Munroové jsou výjimečné tím, že přes poměrně malý rozsah jsou psány romanopiseckým stylem. Bývají pevně vystavěny na půdorysu vzorce několika postav, příbuzných či spřízněných, a jejich vztahů. Tento rámec autorka nepřekračuje, její postavy zůstávají ve svém omezeném, ale dobře známém světě, lokálním a lidovém. Zároveň je tu důsledně naplněn jeden z rysů, kterým se právě román definuje: vnitřní vývoj postav. A ten vlastně představuje hlavní téma povídek. To podstatné se odehrává spíše v nitru jejich hrdinek než v důmyslných dějových zvratech. Přesto je třeba Munroové přiznat mistrovství v budování kompozice. To osvědčuje jednak slovním minimalismem, který je ovšem dobře maskovaný – slovy autorka šetří, ale volí je tak promyšleně, že čtenář má pocit prožitku velmi bohaté a složité prózy –, a jednak důmyslným kombinováním dílčích dějových linií, které někdy dělí dlouhé časové úseky – její oblíbenou metodou je konfrontace dvou generací prostřednictvím vzpomínek. Autorka čtenáře vede pevnou rukou, ať už je vypravěčem některá z postav, nebo je vypravěč heterodiegetický – povídky mají precizně vyměřenou architekturu, odhaleno je v každém okamžiku přesně tolik, kolik v zájmu zachování dějové energie (lze mluvit i přímo o napětí) odhaleno být má. Tím se dostáváme k druhé charakteristice, která činí Munroové psaní výjimečným. Je to práce s vypovídající silou detailu.