Jsou světla, která nevidíme

Dva příběhy, tak vzdálené a přitom tak blízké… Marie-Laure žije jako malá v Paříži spolu s milujícím otcem. V dětství oslepne a musí se učit vše znovu. Když Francii okupují Němci, musí s otcem uprchnout a hledají bezpečné místo pro ně i pro otcovo tajemství. Werner, malý sirotek vyrůstající v německé hornické kolonii, chce přijít na kloub všem záhadám, fascinuje ho věda a technika. Jeho technický talent ho dovede až na elitní vojenskou akademii a později se z něj stane specialista na odhalování odbojových aktivit. Díky tomu se dostane až do Francie. O knihách, ve kterých jsou zachyceny hrůzy války, nerada píšu, že jsou krásné, ale tady nemohu jinak. Jsou světla, která nevidíme je prostě krásný příběh. Moc se mi líbil styl, jakým je napsán, slova plynou po papíře tak lehce a přirozeně, že Vás čtení úplně pohltí. Nečekejte žádné velké akce, ale příběh plný lidskosti, který pohladí na duši. Střídají se zde kapitoly z pohledů několika hrdinů i antihrdinů a různé časové období. Jednotlivé části jsou vždy zakončeny tak, že jste napnutí, jak to jen bude pokračovat a nutí Vás to číst dál a nechcete knihu odložit z rukou. Navíc vše do sebe krásně postupně zapadá a různými drobnostmi Vám před očima roste celek. Ať už Marie-Laure a nebo Werner, Vám naprosto přirostou k srdci, oba si oblíbíte a budete s nimi prožívat každý jejich den, budete jim fandit a cítit s nimi. Opět jedna z knih s mou milovanou Francií a mořem. To jsou místa, která mám ráda a pokud jsou obě v jedné knize, vždy je to pro mě velké plus. (Moře – myslím, že to je to nejhezčí, co jsem kdy viděl. Zdá se, že je dost velké, aby se do něj vešly pocity všech lidí.) Jedna část v knize je zahalena tajemstvím a je na každém čtenáři, aby si z ní doplnil do příběhu to, co si myslí, že je správné. V knize je spousta krásných myšlenek, které Vás určitě obohatí. Kniha ve mně zanechala hlubokou stopu a moc ji všem doporučuji. Hlavně těm, kdo si chtějí přečíst o druhé světové válce zase trošku jinak.