Jak se vám líbil román Jsou světla, která nevidíme?

D. M.: Líbil se mi hodně, to je literatura, která mě baví. Komorní příběh dvou lidí na pozadí celosvětové tragédie, jakou druhá světová válka rozhodně byla. My už dnes druhou světovou válku vnímáme jako dávnou historickou událost. Ale je dobré si na malých osudech připomínat, co to pro jednotlivce znamenalo, kolika lidem to změnilo život do kořene… Je to dobrá knížka.

T. V.: Kniha mě absolutně nadchla! Je nádherná a čte se sama. Je to má první audiokniha,  takže jsem byla ráda, že jsem se do knihy prakticky hned s první stránkou začetla a nechala se vtáhnout do příběhu, protože tím pádem pro mě byla celková příprava  velmi příjemná. 

Četli jste jen svoji část, nebo celou knížku?

D. M.: Na to je to až příliš dobrá kniha, než abych si přečetl jen svůj part. Navíc se vždycky i pracovní texty snažím číst celé.

T. V.: Četla jsem samozřejmě celou knihu; potřebuji mít celkový přehled  v ději, znát souvislosti, orientovat se v ostatních postavách. Ani si neumím představit, že bych si přečetla jen svou pasáž ‒ to je jako kdybych si v divadelní hře přečetla jen repliky postavy, kterou mám hrát…

Vyprávíte jednu ze dvou linií příběhu. Jak jste se s režisérem rozhodli četbu pojmout?

D. M.: V tomto případě by nebylo vhodné přehnaně modulovat hlasy jednotlivých postav, ale je důležité při četbě myslet na člověka, jehož očima se na příběh díváme. A to tam pak pronikne – třeba určitá překotnost vyprávění, která je v  myšlení ústředního mladého génia. Stačí prostě myslet a dívat se na příběh v jeho perspektivě, pak už se ty figury samy odliší.

T. V.:  Nejen, že jsou v knize dvě vyprávěcí linie, ale některé pasáže se ani neodehrávají chronologicky… Snažili jsme se, aby výsledek nepůsobil příliš roztříštěně a posluchač se dobře orientoval. Zvolili jsme přístup  vševědoucího vypravěče. Ovšem dvě  hlavní postavy dospívají a stárnou, což se snad, spíše než hlasovou modulací, povedlo vystihnout napětím v řeči a také způsobem myšlení, který je obsažen v textu. I když nejrůznější hlasové odstíny se tam asi dostaly také, protože obě postavy procházejí velmi dramatickými událostmi. V příběhu Marie-Laury bylo nadto hodně vedlejších postav, některé bylo potřeba odlišit i hlasově, ale na prvním místě vždy stál pokus vystihnout jejich uvažování, což se pak odrazilo i na hlasovém projevu. 

Čím vám byla blízká hlavní postava linie, kterou jste jako vypravěči dostali na starosti?

D. M.: Werner je hodně výjimečný chlapec. To jeho zvláštní nadání mi chvílemi připomínaloPlechový bubínek. Dnes už bychom možná řekli, že protagonista je v nějaké autistické škále… Když přijde tak zásadní dějinná událost, jako byla druhá světová, pohne osudy všech lidí, ať už je to slepá holka v Paříži nebo sirotek z Podhůří. Tenhle román výborně ukazuje, jak válka dokáže zamíchat kartami a osudy. Kdyby nebyla, možná by i tak talentovaný hoch zůstal jen chudým sirotkem a nikam by se neposunul. Ale protože válečná mašinérie potřebovala „krmit“ čerstvou krví, dostal příležitost udělat vojenskou kariéru a zároveň se zabývat tím, co ho nejvíc baví - být radiotechnikem. Je to zajímavý i napínavý příběh.

T. V.: Líbilo se mi, že Marie-Laure není napsaná jako chudinka, kterou litujete,  ale naopak vás baví se napojit na její zvídavost a představivost. Díky hendikepu, se kterým neskutečně statečně bojuje vlastně nejen ona, ale i její "rodina“, je velmi odvážná a dokáže žít plnohodnotný život. I za těch šílených a dramatických situací, do kterých se dostane. 

Hlavní hrdina je zmítán ambivalencemi mezi tím, co dělá a co vnímá jako správné. Snažil jste se to v četbě nějak zdůraznit?

D. M.: To je tak dobře napsané, že není třeba vyznění nijak tlačit. Je to literatura ze života a celý život osciluje mezi dvěma póly; v člověku se vždycky perou dva principy, rozum a cit. Každý, kdo alespoň trochu vnímá svět, cítí, že se v něm sváří dvě síly. Někdy jsme řízení rozumem a někdy srdcem. Naše rozhodování se zkrátka skládá z těchto dvou materií.

Jakým způsobem jste při četbě pracovali s tím, že v audioknižní nahrávce hraje velkou roli právě rádio a vysílání?

T. V.: Sama jsem zvědavá, jak to v nahrávce vyzní.  Jak se nám povedlo tohle všechno vystihnout. Těžko se to popisuje. Ta kniha je v tomto ohledu tak dobře napsaná…

Příběh se odehrává v Německu i ve Francii, jak jste to zvládali jazykově?

D. M.: Francouzsky neumím, ale pan režisér Michal Bureš ano, takže mě podobnými úskalími vždycky provedl – stejně jako mi pomohl s francouzštinou v Mayově Výjimečných lidech. Co se týče němčiny, tu si myslím, že bychom měli umět všichni – jsou to naši největší sousedi a jsou nám blíž, než jsme si možná ochotni přiznat. Kavárenský intelektuál se možná bude ofrňovat, že je to tvrdý jazyk, ale každý jazyk je podle mě svým způsobem krásný. Němčinu umím přečíst, i když dorozumívám se už o něco klopotněji. Nicméně s němčinou ani angličtinou nemám problém.

T. V.: Na gymnáziu jsem měla francouzštinu, není mi tedy úplně cizí. Ale dlouho ji nepoužívám aktivně, takže jsem toho dost zapomněla… Režisér Michal Bureš ovšem francouzsky mluví dobře, takže mě bezpečně korigoval. Francouzština je akusticky velmi výrazná, takže v pasážích, kdy se střídá francouzština s češtinou, jsme se snažili spíš o přirozenou výpověď, než o brilantní výslovnost. Šlo zkrátka o to, aby to znělo bezprostředně. Tak uvidíme.

A jak na vás působil popsaný genius loci těch míst?

D. M.: Já jsem v Saint Malo jsem dokonce byl, takže se mi hrozně líbilo, když jsem to pak četl – hned se mi to místo vybavilo. Pasáže z Francie sice většinou četla Tereza, ale i Werner se nakonec do toho městečka dostane. I z toho důvodu je dobré cestovat – nikdy nevíte, kdy se vám to nakonec zúročí a pak víte, o čem mluvíte, nebo máte alespoň nějakou představu. Jde hlavně o tu atmosféru; město je samozřejmě postavené celé znova, válku nepřežilo. Dneska je to takový skanzen, ale jeho jádro jistým způsobem odpovídá původní podobě. A ty komíny… Snad každý pokoj má svůj komín. Z každého většího domu trčí asi patnáct komínů. A jsou pořádně vysoké, protože tam hodně fouká od moře, tak aby měly nějaký rozumný tah. Je to krásné město, zvláštní. Jako celá Normandie a Bretaň.

Korigoval vás při natáčení audioknihy nějak režisér?

D. M.: Někdy na mě spěchal, ale on ví, proč to dělá. Protože únava a pokročilá hodina při dané frekvenci způsobuje, že i mozek trochu zpomalí, podřadí… a pusa taky, protože se soustředí na to, aby správně vyslovila všechna ta písmenka. A protože na sebe s režisérem díky moderním technologiím při nahrávání vidíme, vnímám, jak máchá rukama jako větrný mlýn, což znamená: Přidej, přidej! A někdy je to skutečně otročina. Ale rozumím tomu a vždycky ho poslechnu.

T. V.: S Michalem Burešem jsem už několikrát spolupracovala v rozhlase a vždycky to stálo za to. Michalovi jsem absolutně důvěřovala, je zkušený a má dobré ucho, které vždy a spolehlivě odhalí mé slabiny… Baví mě, že říká na rovinu, co si myslí - pro mě je tahle přímá cesta příjemnější, než nějaké "slovní tanečky" kolem. Byla to moje první audiokniha, takže pro mě byla spousta věcí nová a tím pádem jsem ocenila, že mě vede někdo, kdo mě pracovně už zná. Když pominu běžné záležitosti – mám tím na mysli vše, co přináší spolupráce herce a režiséra – tak myslím, že nejvýraznější korekce byla v tempu čtení.

Jakým způsobem se na takovou četbu připravujete?

D. M.: Hlavně si to pořádně přečtu. Tolik tužek v lese neroste, abych si podtrhal celou knížku. Ale když jsou to dialogy, tak má podtrhávání smysl. A cizí slova si podtrhávám, protože si jich pak oči všimnou dopředu a můžete si je připravit, nebo se zeptat chytrého režiséra.

T. V.: Pro mě bylo důležité stihnout knihu přečíst celou najednou a ten dojem z ní nechat v sobě zrát. A pak se před každým natáčecím dnem opakovaně pročítat pasážemi, které se měly nahrávat. Taky pro mě bylo důležité se na ten den dobře vyspat, protože učíst velké celky a natáčet v kuse několik hodin je dost náročné a únava se často projeví právě na hlase. No a hlavně pak samotná koncentrace ve studiu. Aby výsledek nebyl jen "přečtení", ale interpretace…

V audioknize čtete v audioknize každý „svou“ linii, ale měli jste i společnou frekvenci…

D. M.: V některých kapitolách jsou dialogy, které jsme tak i četli. Je lepší to dělat zároveň na živo, když máme tu možnost, než natočit jednoho a pak tam zvukově „dolepovat“ druhého. My se navíc známe s divadla, oba hrajeme v inscenacích na Nové scéně Národního divadla: německé drama Spolu/Sami a současnou britskou hru Láska a informace. Takže jsme se spolu rádi sešli i ve studiu. Tereza na mě navíc také působí jako souboj dvou principů, éteričnosti a racia, hlubšího hlasu a vnímání – což pak v tom zvuku zajímavě funguje.

T. V.: Měli jsme jednu společnou frekvenci, a já za ni byla moc ráda, protože bylo podnětné a inspirativní slyšet i vidět, jak David ke své postavě přistupuje. Příběhy našich figur se v knize určitým způsobem prolnou, takže by mě určitě nebavilo, kdybychom si to načetli každý sám… S Davidem se vždycky spolupracuje skvěle. Baví mě jeho profesionalita, zanícenost pro věc a zároveň schopnost nadhledu.  

Uvedl jste, že se vám kniha Jsou světla, která nevidíme hodně líbila. Jaká literatura se vám tedy líbí, co čtete?

D. M.: Mám na čtení bohužel jen málo času. Mám rád historické romány, literaturu faktu – zkrátka dobré knihy. Mám rád Kurta Vonneguta – to je moje celoživotní láska. Je to satirik a ironik, ale zároveň je jistý způsobem citlivý. Aby se dal přežít tlak okolního světa, člověk si musí obléct klaunský kostým a trošičku to shodit – tomu rozumím a je mi to blízké. A snažím se číst knihy, které se vztahují k mojí práci. Ne že bych tedy četl herecké memoáry, ale třeba právě při zkoušení mysteriózní detektivky Láska a informace jsem si přečetl aspoň jednoho Nesbøho, i když tomu žánru jinak moc neholduji. Také jsme se koukali na severské detektivní seriály, kterým jsem nečekaně docela propadl. Samozřejmě znám Most, ale nadchlo mě Městečko Fortitude. Britsko-skandinávský seriál se odehrává na Špicberkách, kam už ani medvědi nechodí dávat dobrou noc. Okruh podezřelých je tedy značně uzavřený a do toho se vrší jeden průšvih za druhým a je to brilantně natočené. 

T. V.: Líbí se mi různorodá literatura. Potřebuji pestrost. V poličce s novými knihami, na které se teď těším a které čekají na přečtení, mám od Pavla Kosatíka knihu Baronka v opeře o životě Jarmily Novotné nebo O kolečko míň, aneb můj život s autismem od Josefa Schovance,Amerického císaře od Martina Pollacka a sbírku básní Otec seče trávu od Dagmar Urbánkové. 

Posloucháte i audioknihy? 

D. M.: Teď bohužel nemám moc kdy poslouchat, už proto, že jsem interpret – což není zrovna profese, která by si mohla práci zpestřovat poslechem mluveného slova. Ale už jako dítě jsem byl odkojen rádiem, dramatizacemi, čtením na pokračování, pohádkami… Považuji to tedy za velice důležité, protože poslech rozvíjí fantazii. Když příběh slyšíte, pořád si to představujete po svém. K dětem se díky tomu může dostat i náročnější literatura, kterou by si třeba ani nepřečetli sami. Můžou si to vychutnat, ale zároveň zapojit vlastní mozek. A moc mě potěšilo, že na to, že jsem vlastně audioknižní novic, mám na četbu strašně moc ohlasů. Stává se, že si vás lidi pamatují, že vás viděli v televizi, ale když vás někdo osloví s tím, že se mu líbilo, co jsem četl, to jsem opravdu nečekal. 

David Matásek (* 1963)
Vystudoval pražskou konzervatoř a jeho zkušeností před kamerou byl film Jak svět přichází o básníky (1981), kde si zahrál nejlepšího kamaráda hlavní postavy. V letech 1991 až 1995 působil v Národním divadle, v letech 1995 až 2002 v Divadle Komedie a od roku 2002 je opět členem činohry Národního divadla. Často se objevuje v televizních inscenacích i ve filmech, kromě "básnické" série Dušana Kleina např. také ve snímcích Člověk proti zkáze (1989),Samotáři (2000), Počkej, až zhasnu (2002), Probudím se včera (2012), Tři bratři (2014), Krásno(2014), Hodinový manžel (2014), Jak se zbavit nevěsty (2016) či v seriálech Dobrodružství kriminalistiky (1989), Zdivočelá země (1997), Četnické humoresky (1997), Redakce (2004),Letiště (2006), Přešlapy (2009) nebo České století (2013). Dále účinkoval také v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Výjimeční lidé (2015), Kritik (2016).

Tereza Vilišová (*1981)
Narodila se v Ostravě, studovala jazykové gymnázium, působila v hereckém studiu Mileny Asmanové. Po absolvování DAMU hrála v Moravském divadle v Olomouci. V roce 2004 se stala výraznou hereckou posilou souboru Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Za roli Amy v Jacksonově komedii Můj romantický příběh byla oceněna divadelní Cenou Thálie za rok 2013. V témže roce za tuto roli obdržela rovněž Cenu Alfréda Radoka. V současné době je v angažmá v pražském Národním divadle.