Úmrtí Hany Andronikovy (* 1967) nedlouho před Vánoci bylo nepřekvapivě zastíněno těmi medializovanějšími. Přestože nepatřila k autorům, kteří otisknou během jednoho desetiletí sedm románů, zapsala se zlínská rodačka, cestovatelka a terapeutka, absolventka bohemistiky a anglistiky, do historie české literatury ne snad nápadně, ale důrazně. Andronikova navíc psala pokaždé zcela jinak, jako by se autorský rukopis dal změnit na přání. Přesto mají její prózy cosi společného.

(...) Když se Ama, hlavní hrdinka nového románu Hany Andronikovy, dozví, že má rakovinu, odmítne podstoupit chemoterapii, a odjede díky shodě náhod k peruánskému šamanovi. Ten její zákeřnou nemoc nevyléčí, ale pomůže rozrušit onu nepropustnou vrstvu, kterou máme proto, abychom byli schopni zvládnout přísun všeho toho "dobra", bez zbytečných nákaz.(...) Ama se může vydat na cestu, hledá svou přirozenost, původní lidskou zkušenost, kdy smrt ještě byla součást každodenního života a nekopala se jako exkrement pod postel s představou, že naše smrtelnost je nějakým hříchem, nedostatkem, na jehož odstranění se pro ještě bohatší bytí pracuje. (...) V české literatuře posledních dvaceti let se nenajde román, který by tak jednoduše, nenásilně a nepateticky propojil nejniternější pocity nemocného jedince s diagnózou světa. Není to však krylovské, to hraní s kostrami má jméno rakovina, a není to ani alibistické jako diagnóza znějící "další nezjištěné choroby". Nemoc je známá, léky však neexistují. Aspoň si to myslíme.

(...) Text plyne jako vnitřní monolog bez velkých písmen na začátku vět či názvů a jmen, střídá ich-formu s er-formou, je poskládán z deníkových zápisků, e-mailů, skypeových chatů. A také z až básnických pasáží popisujících dění v pralese či hrdinčiny pocity a vize, z bystrých postřehů a vtipných přirovnání. Rovněž filosofický záběr je zde slušný. Totemismus se střídá s úvahami nad kvantovou fyzikou, pohádkami a mýty. Drsným antickým motivem je řeka protékající vesnicí v peruánském pralese – voda v ní je natolik horká, že člověk i zvíře spadnuvší do ní takřka okamžitě umírá. Připomíná tak ohnivou podsvětní řeku Pyriflegethón a léčba z rakoviny na jejích březích je skutečným sestupem do říše stínů. Z onoho podsvětí se však Hana Andronikova vrací jako Orfeus, s osobitým moderním románem v podpaží. Ať již kdo o totemismu, šamanech a paralelních světech soudíme cokoli, přinejmenším knize nelze upřít důmyslnou stavbu s řadou moderních či rovnou novátorských prvků a hlavně čtivost. Zdaleka není určena jen ctitelům Carlose Castanedy. Některá z literárních cen by ji neměla minout.

Spisovatelka Hana Andronikova předkládá čtenářům novou knihu po dlouhé odmlce. Osmiletá pauza (poslední autorčinou knihou byl roku 2002 vydaný povídkový soubor Srdce na udici) dala vzniknout zajímavému a originálnímu, avšak místy trochu překombinovanému a nepřehlednému textu.

(...) Děj se dá shrnout do několika málo vět: Hlavní postava a vypravěčka Amy zjišťuje, že má nádor, a vydává se za šamany do pralesa v Peru a posléze do Nevadské pouště. Postupně se zbavuje strachu, nachází sebe sama, vůli k životu a především sílu podstoupit léčení. Vrací se do Prahy a navzdory prognóze lékařů úspěšně prodělá chemoterapii. (...) Svoboda, s níž se Andronikova pohybuje prostorem jazyka, jeho vrstvami a možnostmi, je jednou z největších předností knihy. Nechává se unášet všemožnými jazykovými svody, aby se vždy včas otočila a zamířila jinam - euforie z textu, kterou lze sdílet. Stejně otevřeně, a zároveň s kritickým rozumem v kapse, proplouvá její hrdinka světem šamanů na straně jedné a kvantové fyziky na straně druhé.