Běsi, co mě sužují

Dětství v Bruselu. Škola, kde jsem otupělý nudou pozoroval oknem, jak prší. Víkendy v Ostende se stínem Jamese Ensora na dosah ruky. Babička byla šílená. Charcotovská hysterička. Strejda tíhl spíš k lehké psychopatii. A táta byl ochotný odjet kamkoliv: do Argentiny, do Ameriky… Kamkoliv, jen když to bylo někde daleko… Vezmem kramle, říkal… Celé té podivné skupince se moc dobře nevedlo. O něčem svědčí už jen to, že náš rodinný lékař byl psychiatr… Takže se ze mě nutně stal napřed neurotik a potom, o dost později, psychoanalytik… Mezitím, v čase svěžího a radostného dospívání, jsem se pokusil odjet mezi Tupamaros v Uruguayi. Skončil jsem pod stanem v horách poblíž Briançonu…

Nakonec, abych si to vyřídil s ubíhajícím časem a zvítězil nad svými obsedantními zábranami, jsem se přinutil, po vlastní psychoanalýze a díky ní, ke psaní. Psát všemu navzdory.

Román? No ano, román, chcete-li… Ale román, jehož hrdinkou i základní zápletkou pak bude psychoanalýza.
P. D.

Každý má své chutě, mě psychoanalýza nebere, Oidipus a Iokasté mě nudí stejně jako Ježíš a Marie. Jenže Decklerck píše o tolik lépe než ten pisálek, co zplodil bibli, a to všechno mění! - critiqueslibres.com

Je to vskutku román, kde hlavní roli hraje paměť. A co víc, paměť psychoanalytika! Člověk se ho brzy snaží analyzovat mezi řádky. Jako by nám autor pobaveně svěřil navlhlé klíče ke svému nevědomí. A sám Declerck měl jistě oči zarudlé od toho, jak zkoumal a pozoroval v zrcadle, v ušmudlaném zrcadle, sám sebe. Jak tomu čelit? Humorem a smíchem. - Libération

Za knihu Běsi, co mě sužují (2012) získal autor belgickou cenu Prix Victor-Rossel.