Z vlastních depresí se prý Patrick Declerck vypsal ve své poslední knize Běsi, co mě sužují. „Deprese se mi nevrátila ani, když mi našli nádor na mozku a já měl mít před sebou tak rok života.“ Kniha získala prestižní belgickou cenu Prix Victor-Rossel. 

Ukázka:

Malý človíček se rodí nezralý a v jistém smyslu vždycky předčasně. Rodí se naprosto závislý, pokud jde o jeho bezprostřední přežití: teplo, potravu, ochranu. Nezralý fyziologicky, nezralý psychicky. Fyziologická závislost a psychická symbióza. Právě to druhé způsobuje, že jeho vlastní identita, jeho mentální integrita vzniká jen nesnadno. Tomu človíčkovi bude trvat léta, než se pomalu vymezí. V dětství bude cítit, vnímat a dělat si představu o sobě i o věcech skrze vnímavost a více či méně zdravá, více či méně chorobná fantazmata nevědomí dospělých, kteří ho obklopují. Svět, do nějž se dítě probouzí, je tak vždycky předzobrazený, předvysvětlený, prefabrikovaný. Aby vybředl z této hlušiny a tápavě si vytvořil vlastní úsudek, bude muset překonat dětství a jinošství, pokud se mu to ovšem vůbec podaří.

Většině se to nepodaří nikdy. A tak se kulhavě belhají až k smrti, otroci sebe samých i ostatních, přibližné odnože rodičovských fantazmat, a neuvědomují si, co se děje ani ubíhající čas. Trochu jako dobytek. Jako mořští šneci. Polypy…

Já jsem svou neschopnost jasně porozumět skutečnosti řešil tím, že jsem se pokoušel, co to šlo, ulevit si od okolní bídy tím, že budu rozesmávat. Pohledu okolního světa jsem velmi brzy začal nastavovat masku dítěte-šaška, o níž jsem doufal, že je přijatelná. Ale za mými grimasami byla vyděšená jasnozřivost a chladný pohled. Smutný klaun, jímž jsem pořád… Nevím ostatně, co být jiného… Jak být jiný…

Uprostřed tohoto zpomaleného troskotání na mě činil hluboký dojem jeden muž. Jmenoval se Charles Fontaine-Vincent. Byl to neuropsychiatr ze staré školy a jeden z prvních psychoanalytiků, a byl ošetřovatelem mé babičky. A naším rodinným lékařem. To byla rodina! Doktor Fontaine se narodil před rokem 1900. Tedy ne v minulém století. Ale — umíme si ještě něco takového vůbec představit? — na konci předminulého století… Kolem roku 1955, v době, z níž pocházejí mé první vzpomínky na něj, mi byly dva roky. Tehdy byl přibližně stejně starý jako já dnes. Připadal mi prastarý.

Vlasy měl sčesané dozadu a na krku si je nechával delší, byl učesaný přesně stejně jako nebožtík Charcot. Na stěně jeho ordinace ostatně visela reprodukce známého Brouilletova obrazu Klinická lekce Dr Charcota. Byl na ní Mistr ukazující fascinované posluchárně chorou hysteričku podpíranou v podpaží Babinským. Pacientka je mladá žena. Horní polovinu těla má zvrácenou dozadu, dlouhé vlasy rozcuchané, blůzu široce rozepnutou na ramenou, její postoj připomíná zároveň mdloby a orgastické vytržení. Poddává se, je úplně mimo. Určitě má krásná prsa. Tak je to vždycky… Tuhle reprodukci, přesně stejnou, vlastnil Freud. Tak se spřádá obskurní skrytá síť vedlejších souvislostí a substitucí. Tak se buduje mytická historie sebe sama. Genetika — to, co dav v megalomanském opojení pudem, který ho vede k tomu, aby se do nekonečna reprodukoval, nazývá „krev“ — není naštěstí všechno. A tak existují rodiny biologické a rodiny adoptované. Dědictví skličující a dědictví ušlechtilá. Osudy vnucené a osudy zvolené. A bylo by dost troufalé tvrdit, že jedny jsou skutečnější než druhé… Poznané možnosti jsou vždy, a dokonce až do konce, více či méně složité. To věděl dobře Hamlet, jenž žil vždycky až nadoraz: The readiness is all… Všechno tkví v tom, být připravený. Pohotově si zvolit. Chopit se toho. Vždycky připravený k usilovné snaze. Připravený dokonce i na smrt… Jenže to toho musí být člověk schopný… V tom je ten háček, ta nuance. V tom je skrytá němá hranice mezi normálním a patologickým. The readiness is all… Ještě je ale třeba moci. Ještě je třeba moci…

Coby dítě, poněkud zapomenuté během vrcholících krizí jednoho či druhého, jsem mohl po libosti pozorovat doktora Fontaina, když v naléhavých případech přicházel do domu, obyčejně neučesaný a oblečený s naprosto anarchickou nedbalostí — s odřeným límečkem košile, v děravých kalhotách, saku s lokty ošoupanými až na útek — uklidnit bábi nebo ulevit tátovi od bolesti injekcí morfia.

Taky jsem tušil, že mě pozoruje, a myslel jsem si, že mě nemá moc rád. O třicet let později, když jsem sám byl na psychoanalýze, se mi přiznal, že si o mě tehdy dělal vážné starosti. A obával se, abych se v tom těžko snesitelném každodenním dění neuchýlil do nějakého příliš vzdáleného jiného světa a aby se ze mě nestal schizofrenik…

Otázka: Zdvojit se do pravého/falešného „já“ v celém autobiografickém psaní, ať už zašifrovaném, či ne — je to známkou zdařilé schizofrenie? Anebo přece jen poněkud nepodařené?…

Fontaina jsem nikdy neviděl, že by se nechal vyvést z míry, jakési zákonité dobrosrdečnosti prodchnuté přitom neúprosnou rázností. Hovořil, trochu žertoval, a pak se v něm najednou objevila jakási přesnost a učinil to správné odborné gesto. Trošku komediant. Maličko divotvůrce. Byl to odborník. A v mých očích muž pořádku. Opravdového pořádku. Ne toho policejního nebo společenského, nebo pořádku pozlátek choromyslné normálnosti. Ale dobrého pořádku. Jedinečného: pořádku pokojného a neměnného rozumu. Pořádku, jemuž vládne Logos.

V těch chvílích se mi jevil jako Mojžíš rozdělující Rudé moře… Mojžíš, otec národa. A moře jako matka, řádně rozštípnuté, podřízené falické vůli a odkázané na své pravé místo. A do té škvíry…

Neboť není nic velkého, nic dokonalého, aniž to má také někde škvíru… Falus a vagína, pronikající a proniknutá, mužský rod a ženský rod, jsou potřeba oba, ne identičtí, a ještě méně sobě „rovní“, jak by si tolik přáli dobří lidé, ale naopak právě nerovní a ne totožní, to znamená odlišní. Rozdílní, ale ovšem dva! A — ksakru — ať žije odlišnost!

A do této škvíry se tedy vrhá národ a uniká tak vražedným smečkám, jež ho pronásledují. A pak, když Židé prošli, když jsou Židé zachráněni, moře se uzavře nad egyptskými hordami. Válečníci, dvořané, rytíři, pěšáci, koně, vozy, všichni, všichni zhynou ve smrtícím chaosu běsnících vln. Vln rudého moře. Rudého — hele! — jako zkažená menstruační krev. Byl to ale čtverák, ten Jehova!…

Chci být tím mužem, řekl jsem si ve dvou letech. Chci být Fontainem. Já si chci taky zahrát na svého Mojžíška a poroučet nepořádku rozbouřené vody a tyranských bezuzdných vášní. Chci mít moc rozdělovat. Chci umět rozlišovat. Instinktivně jsem přitom cítil, že tu nejde o nic menšího než o mé přežití.

A proto jsem se koneckonců později, mnohem později, stal psychoanalytikem. Abych se nezničil — tělem možná, duší jistě — ve ztroskotání nerozumu. Abych se nezbláznil? Ne přesně. Ale každopádně aby ve mně zavládlo alespoň trochu ticho. A aby se v tom tichu mohla konečně dostavit schopnost získat odstup a vážit věci správně.

Chceme vážné a hluboké myšlení? Toho střízlivého a zastaralého pomocníka, který nás může ušetřit nadbytečného bloudění a zbytečné námahy? Pak není jiná alternativa k procvičování rozumu. Buď rozum, nebo malost. Buď rozum, nebo nic. A je to nakonec vždycky on, naše poslední vzpoura a nejradikálnější přečin.

překlad Tomáš Kybal