Střet králů: Píseň ledu a ohně 2.

Po zdrcujícím konci předchozího dílu má tento automaticky esenci nevyzpytatelnosti. Přenáší na tebe mravenčení téměř na každé straně. Zase, jak v prvním díle, přebíráš perspektivu více postav a u každé z nich jsi svědkem postupného vývoje jejich charakterů. Díl, kde se každý druhý prohlašuje králem, hodně se taktizuje a pořád visí ve vzduchu naděje, že se naši Starkové shledají. Miluju množství jmen, vazalů, propracovanost znaků a povahy každého rodu. A hlavně to, že důležitost neznamená nedotknutelnost a každá taková postava může ve vteřině umřít. A jak tě to přivádí k šílenství a nutí tě to milovat tento epos ještě víc. Nedokážu říct, který pohled postavy tu miluju nejvíc: Hlodavě ironického Tyriona? Pár dokonalých sekund Králokata? Joffreyho těkavost, krutou sadistickou povahu, že sebou cukáš, jakmile otevře pusu, co se zase stane? Bezpáteřnost Theona? Nadutost paličatého Stannise? Jak Sansa pomalu procitá ze své naivity? Nebo celou úlohu Noční hlídky? To, že už je jenom stínem toho, co bývala kdysi. Směju se, jak si zbytek Kralovství řeší ty svoje pletichy v teple a na severu se přitom za zdí řeší ty hlavní věci jen pod rukama podhodnocených odpadlíků. Nikdy mě nepřestane udivovat ta propracovanost, jak každý charakter díky Martinových slovům ožívá. Taky jsem vděčná za seriál a jeho casting, který zhmotnil každou z postav v mojí hlavě. Těším se, až dočtu Tanec s draky a budu láteřit, kdy to dopíše. Zbožňuju přednes Františka Dočkala, který ti dává pocit, že jsi uprostřed pohádky, i když se stahuje z kůže nebo laskají bradavky. Z té nepřístojnosti a absurdity dojdeš k tomu, že dokonalejší hlas nemohli vybrat. Dokonalý mix všeho, na co si vzpomeneš. Intrik, sexu, nespočet jmen, neviditelných nitek.