Na posledním pražském Anarchistickém festivalu knihy představilo nové nakladatelství Neklid svou první (a zatím stále poslední) knihu – český překlad dílka berlínské politické teoretičky a umělkyně Bini Adamczak vydaný pod názvem Komunismus (nejen) pro děti aneb jak vše bude jednou jinak.
Je to vlastně kniha pro děti nebo ne? Podle mě ano, pokud pominu epilog, který nejenže není pro děti, ale není ani pro naprostou většinu dospělých. Doslov (Epilog ke konstrukci komunistické touhy), dopsaný deset let po prvním vydání knihy (2004), je jakousi úlitbou levicovým intelektuálům s jejich až obsesivní zálibou v cizích pojmech a slovních konstrukcích, které člověku, jenž neprošel pojmovou a levicově intelektuální průpravou, dá asi stejně jako skrumáž čínských znaků v návodu na toustovač.
Dětský charakter knihy pak dokreslují autorčiny ilustrace. České vydání ale zřejmě na dětského čtenáře primárně nemířilo, když jeden z obrázků s německými nápisy ponechalo v originále. Zásah do ilustrace je sice vždy ošidný, ale v tomto případě by byl více než vhodný.
Autorka sama v jednom rozhovoru uvádí: „Je to spíše knížka pro všechny, kdo si užívají ,dětský jazyk‘, jazyk lehkosti a jednoduchosti. Nejde tu o věk, ale o dosažitelnost a potřebnost radikálních snů. Přála bych si, aby to bylo zřejmé a nebylo to třeba říkat: pokud chcete změnit svět a diskutovat teoretické modely změny, nemusíte studovat politickou vědu. A pro ty, kdo se bojí jednoduchých textů, je tu také teoretický epilog.“
Struktura stejně jako obsah knihy jsou jednoduché a srozumitelné. Nejprve je řečeno, co je komunismus, tedy „společnost, která odstraní všechny neduhy, jimiž trpí lidé v dnešní společnosti“. A nejlepší představa komunismu? „Ta, která dokáže odstranit většinu těchto neduhů“. Mluvíme ale stále jen o trápení, které způsobuje kapitalismus. Je proto třeba nejprve vysvětlit, co kapitalismus je a co znamená pro život člověka.
Kapitalismus je vláda kapitálu, tedy věcí. A proč v něm lidé žijí? Prostě si neuvědomují, že se věci mají jinak, než v danou chvíli vidí, a že by mohlo vše být jinak. A jak kapitalismus vznikl? Vezmeme to od Anglie a kolonialismu až po přijetí dnešního stavu, kdy abychom přežili, musíme se prodávat a ještě továrnu, která si nás koupila, vidíme jako dobrodiní. A tak posloucháme její příkazy a zvykáme si na rutinu, která nás ale ve skutečnosti ubíjí a kterou nenávidíme. Bez potřeby pojmenovávat jednotlivé aspekty kapitalismu se v dalších odstavcích mluví o ohodnocení, odcizení, nemožnosti změny, tlaku na ztotožnění se se zájmy továrny/kapitálu. Je rozebráno, co je trh – jak ten s lidmi, tak ten s věcmi. Formou příběhu narazíme na jevy, jako je konkurence, snižování nákladů, utahování šroubů, krach, propouštění a nezaměstnanost. A je tu krize, provázená nízkou koupěschopností, nespokojeností až touhou po změně, která nás dovádí k první větě knihy o tom, co je komunismus.
No hurá! Ale jak na to? A to je další příběh plný pokusů a omylů.
Aniž by opět došlo k jakémukoli pojmenování, vidíme v prvním pokusu sociálnědemokratickou perspektivu silného státu při zachování kapitalistických vztahů. Dalším je syndikalistická dělnická samospráva narážející na omezení trhu, do nějž je nucena se začlenit. Další cestou je reálný socialismus, kde správci státu (zde společného hrnce) centrálně zohledňují potřeby (seznamy přání) lidí, až logicky takto nabytou moc zneužijí pro preferenci svých vlastních přání. Vystřídání vlády věcí nad lidmi vládou lidí nad lidmi následně řeší protagonisté příběhu technologickým optimismem a hédonismem, kdy je možné odstranit práci. To ale vede k tomu, že se lidé už tolik nestýkají a nedělají už nic společně. V dalším pokusu neduhy toho předešlého řeší primitivistickým rozbíjením strojů a vrhají se na sbírání lesních plodů. Jenže z tohohle života je „bolí záda“ a vidí, že ani tudy cesta nevede. A to se dostáváme k poslednímu pokusu, kdy každý má možnost dělat, co sám chce, a bydlet, kde chce, rozvíjet své vědomosti a dovednosti a hlavně se neustále setkávat s ostatními. „Společně rozhodneme, co potřebujeme, a potom se podíváme, co kdo chce dělat.“ Tady by mohla práce pokračovat další dílem, konkrétně Novinkami z Utopie, knihou od Williama Morrise z roku 1890 (viz Existenci č. 3/2017).
Asi nejdůležitější je konec vyprávění, kdy postavy oslovují samotnou autorku, a brání se tomu, aby někdo předepisoval jejich příběh. „Protože to je náš příběh – a ten si budeme utvářet samy.“
Na celém vyprávění bych zdůraznil pár věcí. Předně v něm nejsou lidé stavěni proti sobě, je vynechána otázka násilí, ať systému, který využívajícího ke svému zachování represe, nebo na druhé straně obrana revoluce. Pro realitu jde o otázky stěžejní, pro dětského čtenáře spíš traumatizující. Na jejich kladení má přece jen ještě nějaký čas. Aby si je ale mohl později klást, je nutné vědět, že může snít, toužit, a tím pádem se i ptát.
Co jsem měl možnost číst recenze, které se prozatím na české vydání knihy objevily, dětského čtenáře vůbec nereflektují. Možná příznačně proto, že jsou psány z pozice dospělých mužů, kteří otravují svět svou exaktností a sny a pohádky ničí požadavkem, aby byly vševysvětlujícími a argumentačně do detailu propracovanými traktáty. A je jedno, zda je psali pravičáci či levičáci. Chybí jim nadhled a zbytek dětské duše, která sní jednoduché sny o tom, jak by mohlo být lépe.
Zajímavostí knihy je, že se o všech postavách píše v ženském rodě (generickém femininu) a autorka se ho drží i ve zmíněném rozhovoru. Na jednu stranu jde o osvěžující provokaci čtenářovy mysli a nutnost přemýšlet nad vžitými stereotypy myšlení a jazyka. Na stranu druhou si nejde nevzpomenout na film Sexmise v očekávání výroku „Karel Marx byla také žena“.
S tím souvisí zmatení v otázce dalšího neduhu, jímž je patriarchát. A z anarchistického pohledu lze knize vytknout dědictví marxistické teorie, která je především ekonomizující. Pokud totiž nerozpracováváme problematiku nepřirozené autority, samotné odstranění neduhů plynoucích z kapitalismu stačit nebude.
Magazín OKO