(...) Probudím se na Šibuji představuje autorku s výjimečným citem pro kompozici, intelektuálku a vypravěčku, která si chce hrát. Kombinování několika žánrů a druhů textu (hovorově vyprávěný Janin příběh, spisovně napsaná povídka fiktivního autora ze začátku 20. století anebo dva úryvky z téhož překladu) nedává čtenáři nic zadarmo a nutí jej, aby se zapojil. Ale právě v tom tkví zároveň síla příběhu. Cima dokázala napsat tak dobrou knihu o své posedlosti, až ji přenesla na čtenáře: na internetových fórech se nejčastěji shodují, že se nemohli odtrhnout a přečetli ji najednou.

Neobyčejný debut mladé české autorky hledá cestu k pochopení vzdálené japonské kultury i k porozumění dnešnímu světu. Vyprávění je nejen jazykově zajímavé, ale především autentické a prožité.

S neobvyklou lehkostí napsaná prvotina mladé japanoložky je v české literatuře unikum. Nejen kvůli autorčinu zaměření a z něj plynoucím netradičním motivům, které se v díle objevují, ale i díky svižnému stylu vyprávění, uvěřitelnosti hovorových dialogů a zejména struktuře textu a jeho rozvrstvení do několika linií, které se, jak čtenář vytuší, v závěru protnou, a to s přirozenou lehkostí a samozřejmostí.

Románový debut japanistky Anny Cimy aspiruje na literární objev roku. Čtivým způsobem propojuje realitu s mystickou rovinou, Tokio s Prahou a lovestory s detektivkou. A přitom je celý o japonské literatuře. (...) Autorka v knize přiznává, že ji k japonské literatuře přivedla četba populárního spisovatele Harukiho Murakamiho, jehož knihy Norské dřevo nebo Kafka na pobřeží jsou bestsellery i v Česku. Vliv Murakamiho magického realismu je v jejím psaní také patrný. (...) Autorku přesto nelze označit za "českého Murakamiho v sukních". Kniha, již si sama ilustrovala, je psána obecnou češtinou a čte se jedním dechem. Nepostrádá ani detektivní napětí, i když v tomto případě se nevydává po stopách zločinu, ale nových vědeckých poznatků. Sexy způsobem tak očišťuje svět humanitních věd od pseudointelektuálního cejchu.

(...) Japanoložka Anna Cima se ve všech těchto rovinách pohybuje se suverenitou zkušené spisovatelky. Používá hovorový jazyk, nikoliv ale triviální. Každé slovo, každá věta i myšlenka jsou součástí pečlivě promyšleného celku, který ale zároveň působí lehce a samozřejmě. Jako haiku, které na zdánlivě omezeném prostoru několika vhodně zvolenými slovy dokáže sdělit leccos zásadního o životě.

Autorka se chvályhodně vyhýbá trivializování a zjednodušování japonské kultury, kterou v očích ne zcela informovaných Evropanů symbolizují komiksy, Jakuza a pouliční automaty na použité dámské spodní prádlo. Jde opravdu do hloubky, aniž se nějak okázale předvádí. Prokazuje hlubokou erudici, zároveň je zcela srozumitelná, čtivá a vtipná.

Na poli české literatury se rozhodně jedná o objev, který bude záhodno do budoucna pečlivě sledovat.