Milá Mácho

(...) Antologie samozřejmě objevuje: zapomenuté, opomíjené i opovrhované. Někdy zapomenuté neprávem, někdy právem. V knize, řazené podle abecedy, je škvár vedle diamantu: někdy při čtení „vznikne tvar a otřese vzduchem“, v jiných verších je pusto prázdno.

A taky se dá zkoumat, jestli je v ženské poezii víc citu než intelektu. Jestli se báseň vine po spirále, nebo sleduje lineární příběh. Jestli radši rým, anebo volný verš. Dá se taky zkoumat, kdo v knize chybí (z nejmladších hvězd třeba Zuzana Lazarová, Alžběta Luňáčková nebo Marie Jehličková). Anebo hledat odpověď na otázku, „proč je ten fonendoskop / tak studený“. Dějiny české poezie sice tahle antologie nepřepíše, ale čtenář se s „milou Máchou“ nenudí.