Psí poslání

Mám doma dva psy, psy miluju, milovala jsem a milovat budu. Už jako malé dítě jsem se kdekterému hafanovi věšela na krk a chtěla se s ním kamarádit. A bylo mi úplně jedno, že ten konkrétní pejsek kouše na potkání. Mě nekousal, mě olíznul a chtěl se tulit. Zkrátka má láska ke psům má hluboké kořeny… A jejich ke mně nejspíš taky.

Proto jsem byla tak moc potěšená, když jsem dostala tuhle knížku. Psí poslání je prostě mou srdeční záležitostí. A leč je to divné, proboha, měla bych se u té knížky spíš smát - je milá, místy opravdu vtipná, já u ní spíš brečela. Proč? To ani nevím. A nebo možná vím. Je to tím, že celý ten příběh vypráví pes, vypráví to s tou psí upřímností, kterou nikdy nikde nenajdeme. Zas jenom u psa. Pan Cameron to trefil přesně. Věděl, na kterou strunu uhodit, aby rozechvěl srdce pejskařů. Ale rozhodně to od něho nebylo prvoplánové. Z celé knížky dýchá láska ke psům. Autor to psal ze srdce a upřímně, o to víc si Psího poslání vážím.

Tuhle knihu by měl číst každý. Aby si ten každý uvědomil, jak jsou psi nedocenitelní a nedocenění společníci. Je mi totiž zle, když v televizi vidím, co někdo psovi dokáže udělat. Takový člověk by si zasloužil něco hodně nepěkného, ne jen pokutu.

A pak co mě nejvíc dostalo, je to psí převtělování… Chtěla bych vědět, pokolikáté tu jsou ti mí. Jsou totiž oba zatraceně chytří :)

Psů bychom si měli vážit.