Hvězdy nám nepřály

Když jsem poprvé slyšela o knize Hvězdy nám nepřály, byla jsem si jistá tím, že si ji přečtu co nejdřív a udělala jsem dobře, protože ji miluji. Příběh plný emocí, smutku, umírání, ale hlavně humoru a lásky vás dostane. Hazel a Augustus a jejich názory na všechno vám budou sympatické už od začátku a ne proto, že byste jich litovali, ale proto, že vás očarují svými osobnostmi. Jsou tak nedokonalí, až jsou dokonalí a musím říct, že jsem nevěděla, jestli se mám u knihy smát nebo plakat. Ale dokud si knihu nepřečtete sami, nepoznáte kouzlo nad všemi jejich rozhovory, krásnými citáty a myšlenkami. Budete je milovat, to slibuji (i kdyby byli strokrát fiktivnější, než jsou). Každopádně ve mě ti dva zanechali Něco s velkým N a ráda si o jejich životech a třetím světě budu číst pořád dokola :-)

Počtem stránek malá, ale obsahem obrovská kniha. Klenot a malý zázrak je pro mne tato knížka. Ačkoliv pojednává o velice nepříjemných a smutných věcech, je napěchověná až po poslední stranu láskou k životu. Kniha, při které jsem smál a brečel téměř současně, s nesmírně poutavým příběhem nad kterým je třeba popřemýšlet. A to nejlepší - POSTAVY. Hazel a Augustus jsou pro mě jedny z nejlepších. Děkuji autorovi za ně. Výborná kniha, kterou mám společně s Biblí na nočním stolku. Vždy, když mám pocit, že je mi hrozně, tak sáhnu po této knize a přečtu si své oblíbené pasáže a jsem vyléčen. Těžko se tato dporučuje - je zvláštní, neobvyklá, originální, smutná, tíživá, je o umírání, ale taky neskutečně veselá, plná života a hlavně plná Lásky a KRÁSNÁ. Kvalitní čtení.

Co k tomu říct. Po dočtení ve vás zůstane temno a prázdno, protože si uvědomíte, že přes veškerou snahu o co nejlepší a nejzábavnější život, nikdo na ten život nemá „právo“. Nikdo nemůže říct: Jsem dobrý člověk, tak mám právo žít. Nikdo nemůže říct: Jsem šťastný a prožívám krásnou lásku, tak mám právo žít. Při čtení této knihy vám dojde, že nemáte právo na život, ale máte naopak povinnost co nejlépe žít jeden každý den z času, který vám zbývá.

John Green má velký talent vyprávět příběh, i když si situaci trochu usnadňuje ichformou. Kombinace ichformy a silného tématu vás dokonale pohltí. Není to kniha o rakovině, ale o životě bez perspektivy. Zajímavé je, že příběh vypráví šestnáctiletá holka, která pod tíhou toho, že jí příliš času nezbývá předčasně dospěla a zmoudřela. Čili: její přístup k životu je jiný, než je v tomto věku zvykem.

Tahle kniha mohla zklamat mnoho způsoby (neřeknu jakými, prozradil bych pointu), ale nezklamala ani jedním. Čekal jsem asi více černého humoru, ale po dočtení mi došlo, že kdyby ho tam bylo více, knize by to uškodilo. Není to humoristický román o lidech, kteří umírají. Je to román o lidech, kteří umírají a mají smysl pro černý humor.

Nevím, jestli existuje nějaká cílová skupina pro tuto knihu, ale troufnu si říct, že je jedno, jestli jste muž či žena, adolescent nebo dospělý, jestli pracujete v Albertu na pokladně nebo řídíte velkou firmu. Tahle kniha si svého čtenáře najde ve všech skupinách. A troufnu si říct, že málokoho zklame.