Hrady skutečné a povětrné

(...) Ústřední otázkou všech jeho esejů je postavení člověka a také umění v soudobém světě. Šafařík přitom nezkoumá pouze odosobňující a odlidšťující moc institucí. Originalita brněnského filozofa spočívá v tom, že obdobnou destruktivní moc vidí i ve vědě a v technice, které svobodnou lidskou bytost řadí na úroveň robota. Člověk - stroj, umění - věda, kultura - civilizace, to jsou hlavní protiklady, okolo nichž Šafařík neustále krouží. Cestu k přirozenosti, k tomu, jak zůstat sám sebou, vidí v přijetí smrti, před kterou moderní civilizace marně utíká a snaží se ji vytěsnit i ze svého vědomí. Právě tady filozof hledá klíč k záchraně člověka, když píše: "Patřit smrti je být ničí, nepatřit nikomu než sobě, osvobodit se z moci bohů, monarchů a katů, a sám svou svobodnou mocí být, k smrti se cele vyžít, ne se dát mocí zcizit, a zneužít."