Mami, miluju: Rozhovory o lásce navzdory

Aleš Palán se proslavil objemnými knižními rozhovory. Ne s celebritami nebo uznávanými vědci, ale s lidmi žijícími na okraji – většinové společnosti, emocí, toho, co se obecně považuje za „normální“. Samotáři, lidé sice žijící v civilizaci, ale podle vlastních pravidel, obyvatelé autonomních vesmírů. Následuje otázka. Který mezilidský vztah je odnepaměti složitý, nevyzpytatelný, přitom jeden z nejdůležitějších? Matka – dcera. Ačkoli v případě novinky Mami, miluju autor nepotřebuje tolik stránek jako obvykle, působivost rozhovorů je opět maximální. Díky zvolenému tématu, díky výběru zpovídaných. Probírají se jak očekávané podoby porušení křehkosti již tak velmi křehkého pouta jako třeba nepochopení, strach jedné o druhou, nekončící soupeření, ale na řadu přijdou i extrémy – například násilí a trestná činnost. Pětice dívek, dcer, z nichž některé jsou už samy matkami, se o tom nezdráhá mluvit. Je jim jasné, že Aleš Palán a jeho dcera Anna nejsou lovci senzací, nýbrž ti, kteří chtějí ostatním předat nečekanou zprávu o stavu světa.

(…) V knize Mami, miluju jde o „lásku navzdory“, tedy, jak titul napovídá, o lásku k matce, třebaže si ji podle všech norem nezaslouží, ale po níž dcery přesto touží a třeba podvědomě ji stále hledají. Spisovatel Aleš Palán spolu s dcerou Annou zaznamenali pro nakladatelství Prostor otřesná svědectví věcně, klidně, trpělivě. Odpovědi a svěřená fakta nehodnotí, jsou jen citlivými zpovědníky. Jistě i díky tomu se hrdinky příběhů cítí bezpečně. Hodnota těchto svědectví je dvojí: Pro dívky a ženy představují možnost vyzpovídat se z toho, co se běžně v konverzaci neříká, co ale utvářelo jejich dětství a mládí a co jim nakonec umožnilo žít slušnou přítomnost a doufat v dobrou budoucnost. (…)

(…) Už z hrubě nastíněných obrysů osudů je patrné, že hrdinky se potýkaly s dosti nedospělými rodiči a častou absencí rodičovského citu a podobně jako hrdinové předchozí knihy musely záhy dospět. Podobné příběhy jsou čtenářsky atraktivní, ač povětšinou tak smutné. Přesto tok vyprávění v této knize plyne poněkud nevzrušeně. Chybí mu větší citová angažovanost tázajících se či třeba zajímavější otázky, které by nám umožnily proniknout blíže k hrdinkám. Palán si už ustavil určitý vzorec, s nímž tyto knihy v ročních intervalech vrhá na trh. Příběhy jeho hrdinů musí být dostatečně truchlivé, aby se nad nimi nebohý čtenář dojal. V tiskových materiálech ke knize se píše, že Palán tu „odkrývá vrstvy v bolestných vztazích matek a dcer“, problémem knihy je ale i to, že příliš vrstev tu k nalezení není. Z kontextu knihy se pak zcela vymyká závěrečný příběh Jany, který je spíš než o vztahu s matkou o jednom rozvodu, a autory lze podezírat, že jej sem zařadili jen proto, že se jim prostě hodilo knihu ještě trochu nastavit. (…)

(…) Je zásluhou být matkou a je samozřejmostí milovat své dítě, anebo být jako matka milována? Mateřský pud je jedna věc, druhá věc je život, jaký svým dětem připravíme a to, co jim do života předáme. Co když je to jen to nejhorší z nás žen, které jsme trpěly pod nadvládou mužů po celá staletí, vybíraly si nevhodné partnery, pijany, zabijáky nebo hazardní hráče bez špetky zodpovědnosti? Přečtěte si příběhy, které vás třeba rozesmutní, anebo vám dodají odvahu a sílu. Protože takový příběh, může být i váš…