Drapérie

(…) Autor přemítá o vztazích mezi drapérií, iluzí a pravdou, o vztahu k tělu, které označuje mimo jiné slovy „kadlub drapérie“, o draperii ve vztahu k erósu, o drapérii jako echu někdejší přítomnosti pohybu, či jako o oděvu, sociální kůži, která může být výrazem konformity, ale naopak i individualizace, sebeformování a sebeprezentace, či rytmu draperii vlastním. V kapitole Slyšet prázdno a vidět ticho ukazuje drapérii jako fenomén, který na sebe váže časový prvek. Autor hovoří o tichu, ale zároveň i o hudbě, jelikož ticho je základem či podmínkou hudby. Drapérie může také vizualizovat a uchovávat určitý procesuální děj, jak můžeme vidět na příkladě děl výtvarnice Terezy Samkové, která na plátně fixuje záznamy průběhu času a na ploše zůstává záznam oné v čase uchopené tělesnosti. Draperie se stává médiem času. Důležité je také naše vnímání, které probíhá rovněž v časovém úseku. Všechny záhyby, kypící útvary nebo naopak strohou linearitu totiž nemůžeme postihnout v jeden okamžik. (…)