Rádio Válka

„mezi zuby nám zalézala slova řezala nám rty ostrými úhly zvuků“

Rádio Válka (2022) je třetí básnická sbírka oceňované ukrajinské básnířky, spisovatelky, překladatelky a literární vědkyně Daryny Hladun. V českém překladu Miroslava Tomka vyšla sbírka v roce 2026 (Větrné mlýny) a autorka ji představila na veletrhu Svět knihy. Osobitost básnického stylu Daryny Hladun spočívá především v performativnosti, a proto v Rádiu Válka čtenář básně nejen čte a vizuálně vnímá znaky a rozložení slov, ale také je poslouchá. Básně jsou totiž doprovázeny notovými zápisy, melodií Ukrajinského rozhlasu nebo ukrajinskou státní hymnou. Sbírka je současně neobvyklá svou koncepcí, protože se nejedná o pouhý sled reportážních básní vytvářejících odraz válečné reality. Básnířka se snažila formou sbírky zachytit také určitý stav dění kolem sebe, a to na způsob válečného rádia s nepřetržitým tokem zpráv, jenž se stává informačním šumem a do něhož někdy nesměle, jindy odvážně pronikají osobní zkušenost, generační paměť a dějiny. Vzniká tak působivá básnická koláž o „době války, ve které jako by nikdo nežil kromě vojáků“.

Vyprávění i samotný jazyk se v básních rozpadají, snad jako svět okolo nás. Proto v básních čteme už jen jakési fragmenty, opakující se fráze, zvolání a tiché hlasy, kterým bychom měli naslouchat, jenomže jsou neustále přehlušovány těmi bezvýznamnými. Hladun jako by cítila a snažila se vyjádřit, že pro básníka není v současné situaci možné dál pracovat se slovy a s kdysi funkčními rýmy, rytmy a melodiemi, ale pouze s fragmenty toho všeho. Jde o přístup, který se dnes zdá být nejen aktuální, ale především opravdovější a bližší lidské zkušenosti. Je to zkušenost válečné uprchlice, která se nachází v režimu přežití a je uvězněná mezi válkou a mírem – neschopná žít svůj život, protože kamkoli jde, cítí přítomnost války. Díky poezii však přežívá a zachovává si svou identitu. Bojuje poezií proti neuspořádanosti okolí a zachraňuje sebe, svůj jazyk i vlast. A není v předchozích větách opět řečeno vše o tom, proč ona „nečtená“ a „neužitečná“ poezie stále přežívá spolu s člověkem, i když se mění, stejně jako se mění člověk?

Daryna Hladun zůstala i v českém překladu básnířkou osobitých rytmů a hudebnosti, která ve své tvorbě používá rozsáhlou škálu prostředků, grafémů, postupů a myšlenek. Její texty připomínají až jakousi novodobou slovní magii oddávající se rituálnosti. Její poezie připomíná živý organismus, který roste, pulzuje a bolí živými ranami. Proudí v něm nejen ironické poznámky („většina se chce vyhnout jasné odpovědi na otázku – menšina zaujala jasné a zřetelné stanovisko“ nebo „každou pětiletku jsem prožil za čtyři roky“) a osobité metafory („naše vrásky lezou po domech“), ale i bolestná poznání („slzy jejich nejsou naše slzy“). Kolektivní paměť v něm promlouvá vtipem („vnučka vepsala mé jméno do učebnice dějepisu, aby se na něj nezapomnělo“), bolestnou zkušeností („věci ze sovětských dob ponecháváme svému osudu granátům a rabujícím“) a nadějí („den kdy nebylo vítězů ani poražených a všichni se radovali“). Především v ní však proudí přání, aby všechna tato slova zůstala pouze na stránkách a nikdy nepronikla do reality.