(...) Svět Martínkových próz je šedivý a všední, ovšem úhel pohledu činí vše, i to základní, nesamozřejmým. Autor rezignuje na ucelený literární svět, do sebe zavřenou a čtenáře pohlcující fikci. Naopak stále poukazuje k realitě a k nemožnosti jejího uchopení, stále pochybuje o svém spisovatelství . Vzniká tak roztříštěný, neúplný a vědomě nepřesný obraz.