(...)Její prozaizované básně plynou pokojně a v tichosti, zastřeny jemnou melancholií, "tichou radostí", která Čerepkovou "obepíná". Nejspíše představují jakýsi ženský, o poznání jemnější a imaginativnější protipól k poezii Václava Hraběte. (...)Autorka si uvědomuje pomíjivost všeho bytí a počíná se smiřovat s tím, že i ona se jednou vytratí z tohoto světa: někdejší rozsáhlá a rozevlátá básnická pásma se zužují v několikaslovné "momentky", v miniatury blízké japonským haiku, jejichž hlavním tématem se stává touha už "navždycky... spát". V jedné z posledních básní autorka píše o "obraze", který "musí být absolutní". Svazkem Básně se Vladimíra Čerepková této absolutnosti přiblížila na dosah.