Kniha roku 2013: Průvodce protektorátní Prahou (Jiří Padevět)

Několik let strávil Jiří Padevět v archivech a knihovnách, aby vytvořil knihu, která u nás nemá obdoby. Průvodce protektorátní Prahou vás zavede na místa konspiračních schůzek odbojářů, do bytů rodin podporovatelů parašutistů, připravujících atentát na Reinharda Heydricha, do tajné porodnice, zřízené gestapem, na místa, kde trpěli pražští židé, do podzemí, kde nacisté připravovali výstavbu podzemních továren, do sálů, kde se scházeli čeští fašisté a na mnoho dalších míst. Ukáže také, že i během okupace byla Praha místem, kde i přes nacistický útlak existovaly ostrůvky svobody a kulturního života. Kniha je doplněna velkým množstvím unikátního obrazového materiálu a přehlednými mapkami. Její autor už ohlásil přípravu pokračování – Průvodce Prahou stalinistickou. Jiří Padevět za tuto knihu získal i druhou Literu – za literaturu faktu.

Litera za prózu: Skutečná událost (Emil Hakl)

Emil Hakl je doyenem literárních cen, Literu získal již podruhé. Skutečná událost vyšla minulý rok a bodovala například i v tradiční anketě Lidových novin (druhé místo). Hakl je věrný své pověsti velkého ironika, tentokrát na osudu hlavního hrdiny trefně zachycuje motivy celospolečenské frustrace. Padesátníkovi, uvláčenému bezpečnou, ale tupou kancelářskou prací, do života vstoupí nová žena – a také zájem o leteckou historii. Dva ústřední motivy, z nichž přinejmenším jeden vychází z reality, se vzájemně prostupují, podporují a autor z nich spřádá jednoduchý, ale nesmírně působivý příběh o okamžiku, v němž se člověk konečně rozhodne jednat. Pokud jste Skutečnou událost četli a chcete „více Hakla“ (což vám jednoznačně doporučujeme), už příští týden se dočkáte. Vychází sbírka deseti povídek nazvaná Hovězí kostky.

Litera za nakladatelský čin: Paseka (Velké dějiny zemí Koruny české)

Ve vší úctě k ostatním nominovaným, toto byl souboj nerovných. Projekt Velkých dějin zemí Koruny české, který Literu získal, má rozměry nejen monumentální (15 dílů v 19 svazcích), ale také nadčasové. Jednotlivé díly edice připravovali renomovaní čeští historici, dějinný záběr edice navazuje na nedokončené dílo Františka Palackého, pečlivá redakční práce je doplněna bohatým rejstříkovým a obrazovým aparátem. Velké dějiny zemí Koruny české, jejichž první svazek vyšel v roce 1999, se řadí mezi nejvýznamnější nakladatelské výkony v novodobé historii českého knižního oboru. Za vytrvalost a velkorysost v přípravě si Paseka Literu opravdu zaslouží, mimo jiné je tuto cenu možné chápat i jako ocenění životního díla zakladatele Paseky pana Ladislava Horáčka, který si cenu přišel převzít osobně a nasadil vysokou laťku svým stylem a charismatem.

Litera za poezii: Chůze po dunách (Kateřina Rudčenková)

Inu, poezie je v dnešních dobách mírně řečeno otloukánkem. Nemaje nového Skácela, Seiferta ani Blatného (POZOR, o něm brzy vyjde dlouho očekávaná kniha) je poezie stranou zájmu masy čtenářů. Přesto poezie vychází, ba přímo dokonce skvělá poezie. Kateřina Rudčenková patří k nejvýraznějším básnickým hlasům už od své prvotiny Ludwig, kterou vydala před patnácti lety. Od počátku pro ní byl typický kontrast provokativní otevřenosti a vědomé, zřetelné stylizace; napětí mezi přímostí a metaforičností, mezi smyslností a chladem, mezi intenzivní fyzičností a naléhavým existenciálním přesahem. Ten ve sbírce Chůze po dunách ještě zesiluje, paradoxně zdůrazňován civilním tónem básnické výpovědi a jejím pevným ukotvením v kulisách každodennosti, běžného života, únavně předvídatelného a prožívaného znovu, jen v neodvratně blednoucích odstínech.

Litera za knihu pro děti a mládež: Hlava v hlavě (Ondřej Buddeus, David Böhm)

Taky se rádi vracíte ke knihám z dětství? Mám pocit, že dětské knihy neztrácejí své kouzlo ani s rostoucím věkem nás, čtenářů. Hlava v hlavě – společný projekt výtvarníka Davida Böhma a básníka Ondřeje Buddeuse – přináší umělecko-naučnou „hlavopedii“, přibližující jeden z nejdůležitějších orgánů lidského těla prostřednictvím textových a obrazových forem. Nezávazná hra tvůrců s představami, které jim hlava na našem krku nabízí, má však přesný řád i promyšlenou strukturu, jež čtenáře neustále aktivizuje. Vstupní kapitola navozuje povědomí o předmětu studia přehlídkou ustálených rčení, která se v každé kultuře k sídlu řeči váží a bývají organickou součástí běžné komunikace. Výčet rozmanitých očí, vousů či nosů, sloužící ke kriminalistické identifikaci hlavy na jednom z rozkládacích listů, uzavírají zase známé portréty lupiče, astronauta nebo sportovce. Informačně nejhutnější část Co je v hlavě se věnuje fenoménu paměti, snům nebo genialitě. V této knize se stírají věkové hranice – podobné publikace se zpravidla honosí určením „pro čtenáře od 9 do 99 let“.

Litera za objev roku: Jan Trachta (Tichý dech)

Druhý letošní vavřín pro Paseku. Porota Magnesia Litery ocenila počin lékaře Jana Trachty, který  pracuje pro mezinárodní humanitární organizaci Lékaři bez hranic. Jako chirurg byl vyslán na sedm misí, převážně do oblastí ozbrojených konfliktů.Trachtův styl je jiný, než jsme u lékařské literatury zvyklý – je bez kudrlinek, založený na faktech zaznamenaných při vlastní lékařské praxi v mezinárodní organizaci Lékaři bez hranic na území Konga 2008, 2011 a Haiti 2010. Žádná sebestylizace hlavního hrdiny. Text je „zliterárněný“ deníkový záznam, jehož dynamický spád tkví paradoxně v monotónním vypravěčském tempu, ovšem nabitém autentickými, reálnými obsahy, drsnými svou syrovostí, ale pravdivými. Je to ukázka přednosti tohoto druhu psaného textu před filmovým nebo televizním ztvárněním lékařské tematiky. Ta by dala před fakty a realitou přednost „hluboce lidským příběhům“. Z Tichého dechu se dozvíme mnoho o životě v jiných existenčních a mentálních souřadnicích, o „temné chudobě“ , námi nepoznané, o namáhavém naplňování hodnoty solidarity těmi lékaři, kteří před ubíjejícím byrokratismem vyspělého lékařství na úrovni dávají přednost plnění Hippokratovy přísahy v hmotně nuzném prostředí zemí pod úrovní blahobytu. Trachta prakticky i literárně oživil odkaz Alberta Schweitzera.

Litera za překlad: Robert Svoboda (překlad knihy Harmonia Caelestis Pétera Esterházyho)

Maďarská literatura tu nemá příliš silný hlas, což se pokusí změnit letošní Svět knihy, jehož je Maďarsko čestným hostem. Z významných maďarských autorů, které jste si mohli v českém překladu nedávno přečíst jmenujme třeba Sándora Máraie, nebo Imré Kertesze. Teď je třeba zapamatovat si jméno Péter Esterházy. Hlavním tématem knihy Harmonia Caelestis je autorův vztah k otci, jakož i k dědům a pradědům slavného šlechtického rodu, zpracovaný nikoliv jako tradiční vyprávění s lineární dějovou linií a všestranně propracovanou psychologií postav, ale jako mozaika fragmentárních dějových i nedějových obrazů. Kniha je rozdělena do dvou částí. V první, Číslovaných větách ze života rodu Esterházyů, jde o různorodé žánrové útvary (úvahy, sentence, aforizmy, pojednání, anekdoty, črty…), v nichž se mísí realita s fantazií, tragické momenty s humorem a všudypřítomnou hravostí. Druhá část, Vyznání jednoho rodu Esterházyů, je dějovější, kratší či delší příběhy se odehrávají v minulosti, především v dobách komunistického režimu, věcný pohled je prodchnut emocionalitou i vtipem. Zásadní kvalitou románu Pétera Esterházyho je pro českého čtenáře překlad Roberta Svobody, který zachoval významové nuance i originální ztvárnění díla. Obohatil tak českou překladovou literaturu o vynikající dílo evropské literatury.

Kosmas cena čtenářů: Po strništi bos (Zdeněk Svěrák)

Po loňském úspěchu Kateřiny Tučkové, která dostala Čtenářskou cenu za román Žítkovské bohyně, se svého „vavřínu“ dočkal „Miláček národa“ Zdeněk Svěrák. Tato cena nebyla žádným překvapením – pravidelně okupuje přední místa žebříčků prodeje a všechny jeho poslední knihy pro dospělé tuto cenu vyhrály (Povídky, Nové povídky, Po strništi bos). Skoro to vypadá, že pokaždé, když Tučková nebo Svěrák napíšou něco nového, Cena čtenářů je jejich (Tučková ji totiž dostala za obě knihy - Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně). Po strništi bos je kniha autentických vzpomínek, ve které Zdeněk Svěrák vypráví své zážitky optikou sedmiletého chlapce. "Abych se do toho vpravil, při procházce liduprázdným krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž," říká Svěrák.