....jenže takhle z toho bylo pozdvižení, zase se jednou u soudu nahlas recitovalo, posuzovalo se co je morální a co ne, jestli může umění někoho zkazit. A výsledek? Poezie byla shledána nevinnou. Že jsou to všechno staré příběhy? Dobrá. Proč se ale pak každé nové české vydání Kvílení do pár měsíců vyprodá? Od soudu s Kvílením uběhlo 60 let, před 20 lety, 5. dubna 1997 jeho auotr, Allen Ginsberg, zemřel.

Z doslovu Luboše Snížka ke knize Neposílejte mi už žádné dopisy:

Navzdory tomu, budeme-li se ptát, zda se snahy beat generation dočkaly naplnění a zda celé její snažení mělo smysl, musíme odpovědět v první případě „ne“, v druhém však „rozhodně ano“. Změnily se jenom kulisy, Systém sám nijak příliš, takže nějakou beatnickou generaci, nějakého Allena Ginsberga bychom potřebovali i dnes jako sůl.

Žijeme – i my v Čechách, již také patřící ty „šťastnější“ z euroamerické civilizace – v jakémsi orwellovsko-huxleyovském „krásném novém světě“, kdy hrozbu permanentní světové války vystřídalo permanentní ohrožení terorismem, ale jinak jsme cele oddáni „sómě“ servírované všemi dostupnými médii a využíváme pohodlí poskytované vyspělými technologiemi. Přestáváme rozlišovat mezi virtuální realitou počítačové hry a skutečností. Vyznáváme kult mládí a zábavy – buď úspěšný, krásný, mladý a sexy – bav se – mít vrásky je hřích, stáří je k smíchu a smrt neexistuje. Řídíme se příručkami, jak zdravě žít a vypadat, a těšíme se na možnost, jež lidem dovolí předem získat ideální genetickou výbavu, případně si ji dodatečně upravit. Zároveň jsme v zájmu zachování tohoto statu quo ochotni se dobrovolně a s úsměvem vzdát práv a výsad, která Orwellův Velký Bratr svým poddaným musel odebrat násilím. Bez odporu se podvolujeme všudypřítomnému dohledu kamer, stálé elektronické kontrole prostřednictvím svých mobilů a kreditních karet. Neprotestujeme příliš proti cenzuře na internetu zdůvodňované ochranou před pornografií. Ba co víc, cenzurujeme sami sebe, abychom nemohli být nařčeni, že nejsme dostatečně politicky korektní, což je vymáháno stejně tupě a nekompromisně jako kdysi láska k Velkému bratrovi.

„Ve 40. a 50. letech 20. století existovala jistá naděje, byla tu docela velká šance že planetu je možné zachránit. Byla tu alespoň touha, naděje, že lidé usilují o jakousi ideální Ameriku: demokratickou, ochraňující přírodu, sexuálně otevřenou. O rovná práva pro černé a Židy, pro gaye a ženy. Něco z toho se stalo skutečností a něco ne. Ale možná že jsme ve větší řiti, než jsme byli ve 40. a 50. letech. A možná že přicházíme o planetu.“ („Public Heart“, rozhovor  Jima Moora s A. G., 1994)

Přistupujeme na systémem a médii utvořený „newspeak“, kdy se válka nazývá „bezpečnostní akce“ nebo „nekonečná spravedlnost“ (u komunistů „boj za mír“, u Orwella „válka je mír, mír je válka“), vlastní voják se zaměřovačem je nazýván ostřelovačem, zatímco nepřátelský odstřelovačem, bojovník za svobodu je teroristou a terorista bojovníkem za svobodu (volně podle potřeby) a mrtví ve válce jsou „náhodné civilní oběti“. Žijeme ve světě zákonnosti, nikoliv spravedlnosti, v němž bezostyšná korupce a zlodějna je po pár letech promlčena jako „nepovedený podnikatelský záměr“, zatímco jízda na černo tramvají je trestána i po deseti letech exekucí podle hesla „padni komu padni“. Věříme floskulím o prováděných reformách všeho (školství, důchodové politiky, zdravotnictví), aniž bychom zkoumali, zda směřují ke zdokonalení stávajícího, či zda se jedná jen o nahrazení jednoho nefunkčního modelu jiným.

 „Nikdo nepublikuje jediné slovo aby to nebyl zbabělý žvást robota se zkorumpovanou mentalitou.“

Jsme zpitomělí palbou reklamy a médií, smrští jednotlivých informací, které se nikdo nesnaží poskládat do souvislého kontextu. Nepovídáme si z očí do očí, komunikujeme na Skypu nebo Facebooku. Máme spoustu přátel, ale žádné kamarády, kteří by

 „za dvaasedmdesát hodin přefrčeli Ameriku, aby zjistili, jestli já jsem měl vizi, nebo tys měl vizi, nebo on měl vizi, jak nalézt Věčnost...“

Učíme se cizím jazykům, aniž bychom se snažili chápat jazyk rodný. Útržkovité encyklopedické znalosti jsou vydávány za projev vzdělanosti.

Vše vede k tomu, že vzniká dobře informovaná, avšak nevzdělaná masa – fackovaná z jedné strany paragrafy, nařízeními, vyhláškami a doporučeními, z druhé strany pak marketingovou komunikací – neschopná vlastního úsudku, která je stejně tvárná a manipulovatelná – demagogy z vlády stejně jako demagogy nejrůznějších náboženských, politických či účelových hnutí a skupin – jako masa šikovaná do pochodových útvarů tyranskými režimy minulosti.

„Vláda je manipulativní a plná pokrytců, kteří se vyhýbají skutečným problémům, jako jsou ekologie, přelidnění, strádání nejchudších vrstev obyvatel, úpadek zdravotnictví, lidé bez domova, špatná výživa, rasové rozdíly, drogy. Při veškeré té demagogii a zmatení pojmů se může poezie ukázat jako maják zdravého rozumu: na všechny strany zářící maják individuální čistoty a průzračnosti – ať již na internetu či v kavárnách nebo na univerzitních fórech či ve školních třídách. Poezie, spolu se svým starým společníkem, hudbou, se stává prostředkem komunikace, který není kontrolován establishmentem.“ (rozhovor Glorie G. Brameové s A. G., Eclectic Literary Forum, 1996)

Upřímně – není pro společnost v posledku prospěšnější vykouřit vlastnoručně vypěstovanou marihuanu, která vám pomůže nahlédnout problém z jiné perspektivy, a případně jej i vyřešit, anebo napsat hezkou báseň, než v televizi koukat na opilé a blábolící poslance s popelem cigarety na klopě?

 „Proč už nevypneme ty tlampače?“

Luboš Snížek, překladatel