Bauman pocházel z polské židovské rodiny. Během války uprchl do tehdejšího Sovětského svazu a po pádu nacistického Německa byl jedním z nejaktivnějších analytiků vlivu holokaustu na soudobou společnost (viz kniha Modernita a holocaust)

Do své rodné země se sice po válce vrátil, měl k ní však velmi problematický vztah. V roce 1968 přednášel sociologii a filozofii na univerzitě ve Varšavě, když jej tehdejší režim během veřejné protižidovské kampaně přinutil opustit Polsko stejně jako tisíce dalších Židů. Poté krátce působil v Izraeli, načež se usadil v Leedsu.

V Polsku se vedla debata o jeho práci pro komunistickou vojenskou organizaci bojující po válce proti domácím odpůrcům režimu. Jak uvádí Wikipede: Podle polooficiálního prohlášení polského historika z Ústavu národní paměti, které bylo uveřejněno v květnu 2006 v konzervativním časopise Ozon, působil Bauman v letech 1945 až 1953 ve vojenských oddílech tzv. Jednotek vnitřní bezpečnosti (Korpus Bezpieczeństwa Wewnętrznego - zkr. KBW), které byly určeny k odhalování a potírání antikomunistických, ukrajinských a německých podzemních hnutí. Podle zmíněného časopisu se Bauman vyznamenal jako velitel jednotky, která zatkla velký počet protikomunistických bojovníků a byl za to vyznamenán polským Válečným křížem v roce 1950. V článku časopisu Ozon se také uvádí, že Bauman byl v letech 1945 - 1948 informátorem Vojenské rozvědky. V KBW dosáhl Bauman hodnosti rovnající se majorovi, ale v roce 1953 byl propuštěn za to, že se jeho otec pokusil emigrovat do Izraele. Později se však stal ostrým kritikem komunistické ideologie a ze strany v roce 1968 vystoupil a emigroval nejprve do Izraele a později do Anglie, kde také 9.1.2017 ve věku 91 let zemřel.

Takto profesor sociolog odpověděl v obsáhlém rozhovoru z roku 2015 na otázku českých novinářů z iDnes:

Do jaké míry jsou rozdíly mezi lidmi z různých kultur skutečné a do jaké míry máme jen idealizovanou představu o své vlastní skupině? Češi jsou asi různorodější skupina, než si obvykle představujeme...
Norský antropolog Fredrik Barth velmi chytře dokázal, že hranice nevytváříme na základě rozdílů, ale rozdíly mezi námi a ostatními nacházíme právě kvůli existenci hranic. Začíná to tedy psychologickým, mentálním vymezením – a pak si začínáme všímat odlišností. Začnou vás rozčilovat, a to včetně těch nejmenších detailů, a stanou se důvodem k posilování vaší antipatie. Tak to chodí.

Skutečně se oprávněně a správně bojíme nepředvídatelných, náhodných dopadů globalizace. Máme na jedné straně síly, které jsou zcela mimo politickou kontrolu. A na druhé straně politiku, jejíž moc neustále slábne a nedokáže plnit, co slibuje. Situace, kdy nejen nevíme, co se může stát, ale máme podezření, že až se to stane, nebudeme s tím moci nic dělat, je neudržitelná.

Žijeme v nejistotě a v nejistotě nemůže být nikdo šťastný. Nedokážeme předvídat, co se stane zítra, za týden, za měsíc. Když jsem byl mladý, Jean-Paul Sartre mi řekl, že člověk musí mít životní projekt. Člověk by podle něj měl vědět, čím chce být, a pak krok po kroku k tomu cíli mířit. Ale to dnes zní absurdně v situaci, kdy jsme neustále překvapováni, kdy se nemůžeme připravit na to, co přijde. Logicky nám pak vadí, když nás někdo nebo něco upozorní na to, jak křehké je naše postavení. Včera byli doma, dneska jsou tady: kdo ví, kdy se něco takového stane nám

Zdroj: http://technet.idnes.cz