Kolik smysluplných vztahů dokáže člověk během života udržovat? Jaký vliv má společenská nerovnost na makaky a jaký na lidi? A kdy přijde doba, v níž nebude možné vést sociální život jinak než elektronicky? Tyto otázky řeší Zygmunt Bauman ve své knize Tohle není deník. Nejednou si v ní zoufá nad nespravedlností a nerovností, které ale po světě „distribuuje“ dost svévolně. Jeho smutek přitom vyvažuje vtip a sarkasmus.

Baumanovu knihu lze přirovnat k poslednímu dílu britského historika Tonyho Judta Zle se vede zemi. V úvodu avizuje, že na velké dílo mu nezbývá energie, ani s vědomím ubývajících sil však neuhnul k sentimentálnímu a žvanivému vzpomínání - což je smrtelná choroba, která často postihuje myslitele už okolo padesátky. Celý život se věnoval rozporům mezi modernitou a tím, co nazval tekutou modernitou; pro něj to nejsou jen teoretické koncepty, ale také období, ve kterých sám žil. Často hovoří o světě roztříštěném na fragmenty, ale sám z nich skládá ucelený obraz. A nechává nás nahlížet do mysli skeptika s nezdolnou vírou v člověka, který tvrdí, že "jediné, co můžeme tváří v tvář neodvratné porážce zvané život dělat, je pokusit se jí porozumět".