Z dalajlamova úvodu knihy SÍLA LIDSKOSTI:

Od té doby, co jsem před padesáti šesti lety uprchl z Tibetu za svobodou do Indie, jsme to Tibeťané ani já neměli lehké. Podle naší tradice se má člověk snažit proměnit i ty nejhorší podmínky v příležitost. Díky tomu jsme vydrželi. Mně samotnému život uprchlíka rozšířil obzory. Kdybych zůstal v Tibetu, byl bych s největší pravděpodobností izolován od okolního světa, uzavřen před odlišnými názory, jež jsou pro člověka výzvou. Měl jsem však to štěstí, že jsem mohl cestovat do celé řady různých zemí, setkat se s mnoha a mnoha rozličnými lidmi, učit se z jejich zkušeností a podělit se s nimi o některé z těch mých. Vyhovovalo to mému temperamentu, jemuž se příčí formálnost, jež lidi od sebe pouze vzdaluje.

Jako lidská bytost vím, že mé blaho závisí na druhých, a starost o blaho druhých je morální povinnost, kterou beru vážně. Není realistické si myslet, že budoucnost lidstva lze stavět pouze na modlitbě a hezkých přáních; je třeba konat. Proto je mou hlavní povinností přispívat k lidskému štěstí, jak nejlépe dokážu. Jsem též buddhistický mnich a podle mých zkušeností mají všechny náboženské tradice potenciál tlumočit myšlenku lásky a soucitu. Mou druhou povinností je tudíž podporovat harmonii a dobré vztahy mezi různými náboženstvími. Za třetí jsem Tibeťan, a ač jsem ze své politické funkce již odstoupil, ze všech svých sil se snažím pomáhat tibetskému lidu a přispívat k zachování buddhistické kultury a přirozeného prostředí Tibetu – obojímu totiž hrozí zánik.

Jsem moc rád, že můj dávný dobrý přítel Dan Goleman napsal knihu, v níž popisuje, jak se v posledních několika desetiletích vyvíjela situace kolem těchto základních povinností. Jako zkušený autor a člověk s aktivním zájmem o záležitosti lidského vnitřního i vnějšího světa mě velmi obohatil a je tím pravým, kdo umí tyto věci vyjádřit srozumitelně.