A tak se od osvěty přistoupilo k represi. Marlene Dietrichová už by si dnes ve filmu nezapálila a van Gogh by byl se svým obrazem Lebka s hořící cigaretou použit v kampani, ať už chtěl malbou vyjádřit cokoliv. Každým dnem se v Evropě zpřísňují protikuřácké zákony, objevují se kampaně zaměřené proti kuřákům. „Jestli chcete kouřit v mé blízkosti, tak jedině když budete hořet,“ je slogan jedné z nich.

Starý Kolumbus by se nestačil divit, jak se ta nenápadná exotická rostlina stala prokletou. Český překlad anglické knihy Příběh kouře (originál vyšel v roce 2004) přichází z tohoto pohledu do debaty o kouření s mnohem širším a pestřejším záběrem, než jsou suché statistiky úmrtí, ekonomických ukazatelů a paragrafů.

Kouř má svoje dějiny, které se proplétají s těmi lidskými. A jsou to dějiny dobrodružné. Začínají někde tam, kdy člověk ovládl oheň. Není kouře bez ohně a není člověka bez kouře. Na kouři je něco fascinujícího. Stoupá k nebi, tam nahoru, kde existuje to, co je nadtělesné, tedy tělem nezatížené. Z něčeho se stane nic, co ale něčím přesto je. Kouř je odedávna symbol duše, nehmotná upomínka na svět tajemna. Hořící keř, oblak dýmu, zásvětí.

Kultury křížem krážem zeměkoule jsou takových obrazů plné. Kouřící zápalná oběť, kouř jako pracovní nástroj šamanů a kněží, kouř bojiště i dýmka míru. Sauna nebo dýmající komín uprostřed zasněžené krajiny. Mlha nad blaty nebo kadidlo nad oltářem. Rauch pauza uprostřed nelidské dřiny, cigareta v kriminále nebo v zákopu před útokem. Chuť zakázaného ovoce, frajeřina, doutníky ekonomicky silných, poslední přání před popravou. Příběh kouře má v lidských dějinách místo. I proto se Kolumbův import tabáku z Nového světa před pěti sty lety setkal s tak intenzivním zájmem.

6. listopadu 1492 se dva členové Kolumbovy posádky, Luis de Torres a Rodrigo de Jerez, stali prvními Evropany, kteří spolu s domorodci na ostrově Kuba vdechovali kouř z tabáku. Rostlina Nicotiana tabacum se ale kouřila v Severní a Jižní Americe už dlouho předtím. Kouření tabáku je známo už 5000 let před naším letopočtem u Mayů, Aztéků a Karibů. Kouřením, čili spalováním listů, vznikal kouř, který se stal součástí kněžských a léčivých rituálů. Tabaco byl domorodý výraz pro trubičku nebo dýmku, ze které se rostlina kouřila. A to hlavně kvůli v ní obsažené látce, která udržovala člověka plného energie, zaháněla hlad a žízeň a při intoxikaci opojně stoupala do hlavy.

Nikotin se jmenuje po francouzském velvyslanci u portugalského dvora Jeanu Nicotovi, který v polovině 16. století představil tabák a kouření jako léčivou proceduru francouzskému dvoru. Nikotin měl být účinný i proti dalšímu importu z Nového světa – proti syfilidě. Úvaha se řídila jednoduchou logikou: šíří-li se syfilis vzduchem (jak se tenkrát věřilo), mohl by její baktérie kouř zneškodnit. Během prvních padesáti let 17. století se už tabák pěstoval ve všech částech světa od Sibiře přes Jávu a západní Afriku až po Tibet. „V tabáku tomto můžeme skvělou práci boží spatřiti, jakož i to, jak dokáže věci stvořit pro obyčejného člověka divné, velkolepé, nepochopitelné a úžasné,“ praví Móda dostupná všem Zatímco kouření z dýmek se uchytilo okamžitě, jiné formy aplikace nikotinu, jako žvýkání tabáku nebo dokonce tabákový klystýr, ve Starém světě nezdomácněly. V 18. století se sice rozmohlo šňupání, ale v 19. století už zase vládlo kouření, tentokrát doutníků. „Velebný tabáku, jenž od Východu k Západu oslavuješ lopotnou práci i pohodlný odpočinek, tví skuteční milovníci mnohem víc obdivují tvou nahou krásu – dejte mi doutník!“ To podle Příběhu kouře pronesl roku 1823 Byron, kdy začala dýmku vytlačovat móda doutníků.

Tabákové nadšení ale mělo brzy i své odpůrce. Mezi prvními byl turecký sultán Murad IV. (1623–1640), který kouření vnímal jako ohrožení zdraví a morálky. Ani čínský císař Čchung-č (1627–1644) inhalaci tabákového dýmu nefandil a považoval ji za kolaboraci s barbary a za „zločin odpornější než omyl lukostřelce“. To moskevský patriarcha roku 1634 prodej tabáku rovnou zakázal a muže a ženy přistižené při kouření čekalo bičování nebo rozříznutí nosních dírek. Anglický král Jakub I. zakázal kouření v Anglii už roku 1604. Tou dobou už ale bylo v Londýně na 7000 firem vydělávajících na prodeji prokleté rostliny.

Jenže prohibiční zákonitost je nemilosrdná – zákaz dodává zakázanému ještě větší lesk a odér mimořádnosti. Vládci tedy brzy zjistili, že lepší než zákaz, který se nedaří prosadit, bude profit ze státního monopolu. A najednou byli všichni spokojeni. Kuřáci i panovníci. Petr Veliký dokonce na tabáku a osvětě založil svůj plán, jak dovést zaostalou ruskou říši ke kapitalismu. v četných kuřáckých salonech Evropy, rozdělil kuřáky ostrou sociální hranicí. Aristokraté a finančníci se mazlili se svými tabákovými torpédy, zatímco dýmka se stala dobrou akorát tak pro plebs. A na konci 19. století přicházejí první strojově balené cigarety. Na americký trh je uvedli v roce 1888 bratři Wilsonovi a pojmenovali příznačně Cinderella (Popelka). Kouření se tak stalo masovým, lehce dostupným a čím dál levnějším.

Tehdy výrobci pochopili, že pokud velkou část zisku vloží do propagace, další zisky z prodeje se několikanásobně navýší. Tabákové firmy tak začaly financovat rozvoj nového oboru – reklamy. Z kouření se stala móda dostupná každému a všude. Bylo třeba naučit se stimulovat spotřebu. Bylo třeba oslovit i ženy, které do té doby kouřily spíš ve skrytu domácností než na veřejnosti: ty, které se s cigaretou vystavovaly veřejně, byly automaticky považovány za morálně „light“, což bylo podle dobových svědectví nejčastěji i pravda.

K cigaretě se přilepila slova jako svoboda, nezávislost, nelpění na konvencích. Za prvních padesát let 20. století dokázaly cigarety vytlačit doutníky do exkluzivity a nepraktičnosti. Značka Lucky Strike dokázala mezi lety 1928 až 1930 díky promyšlené reklamě zvýšit trojnásobně prodej. Kouření se stalo nezbytností svobodomyslných mužů a osvobozených žen.

Trvá zhruba třicet až čtyřicet let, než kuřákovi začne intenzivní kouření ruinovat zdraví. Zatímco v předchozích stoletích se hodně diskutovalo o morálním dopadu kouření a zdravotnické kapacity se přely o to, jestli je tabák léčivý, nebo organismus huntuje, ve 20. století už bylo jasno – nadměrné kouření škodí zdraví, a to hlavně ve spolupráci s dalšími výdobytky pokroku, jako je málo pohybu a přejídání.

Už v 17. století ukazovali sice v Oxfordu učenci zčernalé vnitřnosti kuřáků jako varování, ale jinak převládal spíš názor, že kouření nahlodává hlavně morálku, že jde o „divošský zvyk bez jediného kladného rysu“. Baden-Powell, zakladatel skautingu, kouření pochopitelně zakazoval. V příručce Skauting pro chlapce z roku 1909 píše: „Skaut přece nekouří. Kouřit může jakýkoliv chlapec, zase tak velké umění to není. Skaut to ale dělat nebude, protože není blázen.“

Tažení proti tabáku začalo v novodobé Evropě ve Skandinávii, kde už od roku 1970 začali omezovat reklamu a vytlačovat kuřáky z veřejných prostor. Podle mnohých lidí by mělo být 21. století posledním, kdy se tabák bude tolerovat. Kuřáci jsou postupně vytlačováni do jakéhosi tabákového undergroundu. Vdechovat a vydechovat tabákový kouř sice zatím není trestné, ale kuřáci jsou postupně nuceni k tomu, aby svou vášeň zásadně omezili.

Tlak probíhá několika směry. V tom ekonomickém by se mělo dát kuřákům jasně najevo, že si za svou neřest pořádně zaplatí. Spotřební daň na tabák je v EU dnes na průměrné úrovni 75 procent z ceny za krabičku. Nejdražší cigarety jsou v Británii, kde krabička solidních cigaret vyjde v přepočtu zhruba na 200 Kč (v Česku zatím krabička stojí méně, ale trend zvyšování daně je daný i do dalších let.)

Další tlak je zdravotnický. Probíhá osvěta, která dokladuje kuřákům, že zbytečně brzy a špatně skončí. V průměru prý kuřák přijde asi o 15 let života a zemře pravděpodobně na nějakou formu rakoviny nebo selhání kardiovaskulárního systému. Připomíná se mu to při každém koupení kuřiva. Na krabičkách je ze zákona uvedeno varování v předepsané velikosti a přibyly i fotky nádorů, zčernalých plic a jiných lahůdek z piteven. Sedmdesát procent kuřáků by prý dnes rádo se svou zálibou skončilo, ale kvůli závislosti na nikotinu se jim to nedaří. Existují tedy poradny, záchranné telefonní linky a všelijaké odvykací pomůcky, ze kterých se tak stává velmi perspektivní obchod pro mnoho zdravotnických firem.

I proto si některé tabákové firmy najímají schopné PR odborníky, kteří mají svoje schopnosti použít k zmírnění protikuřáckých výpadů. Skvělý americký film Děkujeme, že kouříte, je brilantní ukázkou práce takového ďábelského advokáta, schopného obrátit každý argument proti jeho troufalému předkladateli. Co je vlastně pravda uprostřed našeho mediálního a právnického světa?

Bude zajímavé sledovat, jak se v nejbližších letech kuřáctví změní. Existuje představa, že se z masovosti stane opět určitá výstřednost. Něco, co mohou dnes například zažívat fanoušci opery ve světě plném populární hudby. Existuje i možnost, že nadále bude populární kouřit jen v mládí a stejně populární bude dejme tomu kolem čtyřicítky přestávat. Z přestávání se stane životní styl.

Vyloučit nelze ani úplný zákaz kouření tabáku, vymáhaný tvrdými sankcemi. Z tabáku by se stala nelegální droga se vším, co k tomu patří. Tedy s raziemi protidrogové centrály, dealery, pašováním a dobře ukrytými políčky uprostřed lesů a polí nebo tabákovými rostlinami ve sklenících a sklepích pod umělým osvětlením, jak to dnes známe z marihuanové scény.

Ano, může se také začít kouřit něco jiného. Málokdo by se asi rád vracel k dubovému listí nebo rákosovým doutníkům z mládí, ale příroda nabízí určitě slušnou škálu býlí, které se dá vyšlukovat. Oddělit totiž lidské plémě od kouře zcela nepůjde. Někde v hloubkách DNA je totiž tahle přitažlivost silně zakódovaná. Vdech, výdech, svého druhu požitek, sváteční okamžik, zklidnění, stimulace, iniciace. Jenže najít nějaký rozumný rituál v euroatlantické kultuře hojnosti a přebytku je zřejmě nad lidské síly. Příběh kouře vlastně neříká, že normální je nekouřit. Je to spíš přesně naopak. Z téhle historie plyne jiné poučení – věci kolem nám začnou škodit tehdy, když ztratí svůj smysl a míru. Pravda je, že nám po pětisetleté domestikaci konzumace tabáku trochu zdivočela.