„Pokud mou první knížku, kterou už v životě nechci vidět, vydal Bondy, ta tu některou další, kterou už taky rozhodně zkoumat nebudu, vydal Lopatka. U něho mi vyšla poprvé redigovaná básnická sbírka. Obrovský vyznamenání! Sice jsme se kamarádili, ale u těchhle lidí jsi měl jistotu: pokud jim tvoje věci připadají špatný, nebudou se jima zabývat. Všechny ty knížky se dělaly ručně, bylo to namáhavý, samozřejmě zadarmo a riskantní. U Lopatky jsi měl jistotu, že nebude chtít ztrácet čas kvůli něčemu, co považuje za úplně pitomý. Mě aspoň dost mučil s gramatikou. Tejral mě, že neumím používat čárky, a radil mi, ať je nepoužívám vůbec, což jsem nějaký čas dělal… Něco jsem se taky naučil jako poskok u Andreje Stankoviče. Na Andreje jsem taky nastražil menší mystifikační hlavolam. Vymyslel jsem si strašidelnýho básníka podzemí Jindru Tmu. Udělal jsem z něho protoundergrounda, obdařenýho všema dobovejma kultovníma atributama. Vymyslel jsem mu i životopis, napsal za něj knížku, strčil jeho verše do sborníku, občas jsem tvrdil, že se někde vyskytne… hra fungovala! První, kdo na to skočil, byl Stankovič. Zvědové hlásili, že Nikolaj tvrdí, že Topol je takovej příliš poučenej, ale ten Tma, to je vono, to je pravý. To je to autentický, cha.“
Jáchym Topol o svých začátcích v knižním rozhovoru Nemůžu se zastavit