Taky se vám zdá divné, proč film místo Hovno hoří, tedy podle své knižní Sabachovy předlohy, pojmenovali Pelíšky? Škoda, no ale co už teď. Jisté je, že film autorovým knihám k velkolepé popularitě pomohl. Filmů, za nimiž stáli režisér Jan Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský vznikla celá šabachovská série - např. Šakalí léta, Pupendo či U mě dobrý.

Šabachovým trademark se stala schopnost dostat hospodskou historku na papír bez přílišné ztráty energie. Komu se to zdá jako banalita, tedy že stačí sedět někde v kvelbu a poslouchat, zapisovat a pak to jen přepsat, pravděpodobně si to nikdy nezkusil. V 99% takových pokusů vznikne něco, co byste číst nechtěli. Ale Šabach na to měl talent.

Z rodiny lampasáka vystudovaný knihovník a kulturolog. Když čteme jeho knihy nebo sledujeme filmy, podle nich natočené, řekneme si: rodinné historky, kořeněné hospodským větrákem. Můžeme mít dokonce ten častý, ale často falešný pocit, že vlastně autora skrze jeho vyprávění známe. Jenže, víte jak je to s tou autobiografičností. Nikdo není tak docela tím, za koho se vydává. A žádný hospodská historka se nedá jen tak, bez vypointování, hodit na papír. 

Zajímavé je, jak silně se šabachovské vyprávění a vzpomínání dostalo lidem pod kůži jako vlastně sumární zhodnocení českého světa, hlaně mezi roky 1968 - 1989. Mnohým leze tohle sladko-kyselé vzpomínání na normalizaci na nervy. Možná by stačilo jen si připustit, že Šabach pravděpodobně neměl žádné ambice objektivně zachycovat ten hnus fialovej, který ležel nad našimi každodenními tragikomediemi v pookupačním komunismu. On jen do palety svědectví o době, dodal ten tón, ke kterému měl talent.