Dávali tam tehdy v předpremiéře první sérii jejích Manželských etud, která mně změnila náhled na to, čím je nebo může být filmový dokument, s jakým vztahem k druhým lidem se jejich životy také dají vyprávět. Režisérčina práce s časem na mě udělala dojem: ta schopnost podvolit se jeho plynutí a neskoncovat při tom s tvorbou.

Pak jsme se s Helenou dlouho oba nějak sledovali. Když jsme se potkali, bavili jsme se většinou o tom, v čem se „sběrák“ dokumentaristky podobá nebo nepodobá rešerším spisovatele. Sledovali jsme myslím oba, jak se ten druhý snaží z reality dostat její esenci bez toho, aby se tomu procesu nějak zbytečně moc poroučelo.

Udělat o tom knihu nás nenapadlo. Byl to nápad kulturního publicisty Zdeňka Pavelky, podle mě zdaleka ne dost doceňované dobré duše polistopadové kultury. V Salonu Práva, kde působil, i ve svých pozdějších autorských a vydavatelských projektech toho dost dokázal a dokazuje. Jednoho dne v roce 2013 nás s Helenou dal dohromady, i když jsme se znali, jak už jsem řekl.

Ze začátku jsem nevěděl, jak rozhovor s filmařkou dělat. Bylo jasné, že metodou Truffaut-Hitchcock, jako rovný s rovným, to nepůjde. Protože jsem potřeboval čas, abych tomu, o čem jsme mluvili, také sám v sobě nějak stačil, ta práce se nakonec hodně protáhla. Na začátku jsme si neurčili žádné časové hranice. Přesto myslím žádný z nás nečekal, že to zabere čtyři roky a stane se to jakýmsi „sběrným dokumentem“ svého druhu. Nechtěl jsem tomu ani v tempu vzniku moc rozkazovat, čekal jsem, až se to začne psát a zevnitř organizovat samo, nakonec se to stalo.

Nechtěl jsem vést bilanční, encyklopedický rozhovor. Helena nebilancuje, nemůže, ani kdyby chtěla. Tvoří způsobem, jehož podstatou je věčná nedefinitivnost. S takovým způsobem práce nejde přestat, nejde ho ukončit, stejně jako se nedá zastavit čas.

Takže jsme spolu mimo jiné také nebilančně a neencyklopedicky v mnoha věcech nesouhlasili. Ne proto, aby čtenář jednomu nebo druhému z nás dal za pravdu, ale aby se k tématům těch filmů mohl postavit sám za sebe. Aby zkusil „být Třeštíkovou“. Vžít se do typu tvorby, kde na lidech, s kterými se točí, záleží stokrát víc než na jakémkoli vlastním tvůrčím a režijním záměru. V jakémsi smyslu jsou to zenové filmy, snad je mi rozuměno.

Nevím, jestli jsem se dokázal ptát Heleny na věci, které ona sama pokládá za nejpodstatnější, ale celou tu dobu, co jsme se o její filmy přeli, nás to bavilo.

zdroj: dokrevue.cz