....A tak jsem vlastně psával nejen básně, ale marginální poznámky ke svému životopisu jen proto, že mi dělalo potěšení vidět, kterak rychle lze zaznamenat myšlenky do psacího stroje...A tak jsem sestavil z básniček knížku, kterou jsem nazval Ztracená ulička, protože jsem věděl, že to,co jsem sestavil v knížku básní, je pouze reflexí mé lyrické nátury, že v těchto verších jsem zachytil pouze to, co se podobalo spíše deníku, milostným dopisům....

Avšak tato Ztracená ulička tak dlouho byla odkládána firmou Hrádek v Nymburce, až přišel rok 1948 a tiskárny byly znárodněny a mně zůstaly dva kartáčové otisky...A mně otrnulo a psal jsem dál....pod dojmem dalších reflexí a dalších marginálních poznámek k mému nezodpovědně lehkému životu. Až nakonec jsem shledal, že tak, jak žiju, nemůže být ze mne člověk, který by byl schopen napsat pořádný rukopis, uzavřít smlouvu se svými čtenáři. A tak jsem se odstěhoval z Nymburka a začal jsem žít znovu v Libni a jezdil jsem na Kladno a do Poldiny huti...A tam jsem žil tak, že odešla ode mne reflexivní lyrika...a dobral jsem se holé reality, a psal jsem tak, jako bych byl reportér.... (Bohumil Hrabal)

Tady je Prší (ve Ztracené uličce se báseň jmenuje Město v dešti):

Prší

slzy kanou po víčkách oken

a kouř

zalévá město modravým studem

chce se mi spát.

Hle

vůz teče

rozpoltěnou ulicí tiše

jak

bárka průplaem

a koně

dvě hnědé kaňky veslují

v rytmu kývajících se šíjí

zatímco kontrapunkt

pršícího vzlykotu bubnuje nudou.