Před dvaceti lety mě napadlo, udělat průvodce hudbou 90. let. Bylo mi jasné, že první liga českých hudebních publicistů byla v tehdejším Rock and popu. A tak sem volal tehdejšímu náčelníkovi, Vojtěchu Lindaurovi. Kdyby byl tehdy nepříjemnej, nevrlej, kdyby dělal pche, cha chá, nebo brrrr, dost možná bych to rovnou zabalil. Jenže on povzbuzoval a slíbil jak svoji účast tak taky lobování u rockandpopových redaktorů. Kniha nakonec pod názvem Beaty, bigbeaty, breakbeaty vyšla. Vojtěch Lindaur do ní přispěl portréty Bowieho, Becka, PJ Harvey a Björk a hlavně svoji podporou. Tu demonstruje nejlépe toto. Honit partičku hudebních publicistů, aby odevzdali svoje slíbené texty včas, je disciplína sama pro sebe. Jako bejkovec však vždycky zfungovalo, když jsem na otázku: "A Lindaur už ti to dal?" mohl odpovědět: "Jasně, na čas, jak slíbil." Všichni mi svorně blahopřáli k zázraku...a začali rychle dodávat to svoje.

A ještě ukázka ze vzpomínkového textu Jany Kománkové, který vyšel na protišedi.cz 8.1. 2018

Vojtěch byl v pravém smyslu hippie. Jeho životní styl byl od mládí velice bohémský - ovšem jedním dechem nezbytno dodat, že tu svobodu, kterou požadoval pro sebe, dával i druhým. Bylo to inspirativní a pro mě ten zážitek se sdílené volnosti, kterým byl můj první job v redakci Rock & Popu, zůstává jedním z nejdůležitějších bodů na mé životní časové ose. Nebylo to jen o tom, že v redakci se už od rána pilo, byť nemá smysl zastírat, že v tomto ohledu byl Rock & Pop fakt síla. Šlo o to, jak jste mohli coby autor řádit. I tehdy, pokud s vámi vedení bouřlivě nesouhlasilo (těch debat na téma máničky s kytarama versus mladí lidi a elektronické nástroje!).
 
Chtěli jste se vyjádřit? Mohli jste. Jakkoli. Zkušenost z první ruky: Tak dlouho jsem prudila na stránkách časopisu i na redakčních poradách, že musíme dát prostor té nové progresivní scéně, až mi na to Vojtěch plus kolegové udělali "časopis v časopise" a nechali mě, ať tam se svými vrstevníky hlásám své přesvědčení (s tím, že samozřejmě můžu psát cokoli do hlavní části časopisu - ten vložený magazín byl třeba na recenze singlů a reporty z DJ akcí).
Ani nemluvě o volnosti stran rozsahu. Cítili jste se na to, že vaše recenze má mít jednu větu? Bezva, sem s ní (J.I. Wünsch takhle napsal recenzi na album Vítka Pokorného Tiahuanaco. Celé její znění bylo: "Tiahu? A na co?"). Cítili jste se na to, aby měla deset stránek? Něco vymyslíme. Takhle to fungovalo. Když jsem jedno album Sonic Youth vnímala tak, že recenze má být kreslená, tak jsem si ji prostě načmárala a přesně v té podobě vyšla. Čert vzal pravidla.