Kdy jste naposledy dostali od někoho knížku poezie? Kdy jste si nějakou poetickou sbírku naposledy sami koupili? Že vás nic takového už dlouho nepotkalo a nenapadlo? Škoda. Poezie se totiž píše, vydává, a ty sbírky jsou pro vás v každém správném knihkupectví dostupné. Zanechte veškerých předsudků, kterými je poezie umenšována. Ne, opravdu se ani ve čtyřiceti nemusíte cítit trapně, když si ji kupujete a čtete, protože to není věc pouze pro gymnazisty. Opravdu se nemusíte bát rýmovaček láska – páska, protože taková poezie ve své většině opravdu není. Opravdu poezie neskončila Máchou a školními povinnými recitacemi nebo udělením Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi. Všechna ta snaha překvapit slovy, vyjádřit se na malém prostoru kondenzovaně a nečekaně, sepsat výbušnost, provokaci, meditaci,vykopnout nějaké dveře a pojmenovat, nebo jen tiše rozsvítit, aspoň na chvíli, to všechno pokračuje dál. A tak je možné číst klasiky i současníky, kteří se možná v budoucnu klasiky stanou.

Jak říká básník Petr Hruška: "Báseň je vyslovení, nebo vyslovení se, nebo dokonce vyslovení se k někomu. A to jsou všechno kategorie, ve kterých vám musí nutně jít o svět, jinak byste to neudělal. Dostávat svět do slov, pokoušet se ho vyslovit, je prořeknutí se z určité mikronaděje, že tu může být někdo, pro koho má smysl to vyslovit."

Nebuďte sami proti sobě. Nebuďte bez básní!

Petr Hruška

Pořádného tuňáka

Janu Balabánovi

Pořádného tuňáka

aby s námi otřáslo

to nehasnoucí stříbro ryby

plesknuté do listů novin

mrtvých novin na ryby

Pořádného tuňáka

který by stačil na nějaký čas

aby nás zase jednou

záblo v zápěstích

nad těžkým stříbrem světa

pronést ho kolem

strmých zad

bankovních domů

a společně pak doma rozbalit noviny

předvolební držky potřísněné rybinou

vyhlížejí ještě vychcaněji

veliké tělo na mělčině novin

na mělčině stolu

Pořádného tuňáka

až se rozčeří

seprané volány domácího ticha

až si najednou vzpomeneme

co všechno jsme tady sakra

chtěli

( ze sbírky Darmata)