Krimi Jepice věnoval začínající autor své ženě, bez které prý slova nemají smysl. Je jasné, že bez benevolentního partnera si debutant, otec tří dětí, ani nemůže troufnout začít. Takže je to poděkování za výdrž, když si chlápek někam zaleze a nechá praktický svět, ať si dělá, co umí.

Začíná se u podzimního srubu. Okolu srubu napnuté policejní pásky, vymezující místo činu a jeho okolí. Ve srubu je oběť mordu. Někdo do ní dostal jed. Ten působil dlouho, bolesti byly takové, že si nedobrovlný příjemce chemikálie snažil rozervat hruď až k srdci, s úmyslem si ho snad sám vytrhnout, aby ukončil trápení. Šílená představa hned zkraje. Úvod detektivky, jak má být. Čtenář po deseti větách zatažen do knihy. Žádný štráchy s dlouhými rozjezdy! Správně pochopil začátečník jedno z krimi přikázání.

V další kapitole přijde první flashback. Ocitneme se  v koncentráku Buchenwald, rok 1945, osvobození tábora Američany. Tajná britská služba, která se dostaví, chce po americkém veliteli operace seznam vězňů. Ale spíš než lidé se hledají.... mučírny.

Další kapitola, návrat do současnosti. Bývalý policista Charllie Priest si smaží neuspěšně rybu, Ta končí i s pánví v koši. Před desti lety odešel od kriminálky. Někdo zvoní, policista mu přináší osobní věci, které se našly i po letech na služebně. Když dostane přes hlavu pendrekem a omdlí, je zřejmé, že policista není policista, ale kdoví kdo v policejní uniformě. A něco po rozvedeném, bezdětném čtyřicátníkovi, chce. Absolvent Cambridge, který to z pochůzkáře dotáhl až na inspektora kriminálky a po odchodu má soukromou praxi a disociativní poruchu, tedy permanentní pocit odtržení od reality, tak tenhle chlapík, co si chtěl dát před chvílí jen něco k jídlu, prostě neví co. Ale dozví se to. Měl by říct, kde má flashku s nějakými daty. Když nedá, shoří prý i se svým bytem. Když nebude spolupracovat, prý si ještě před spálením užije nějaké to mučení. Kolik prý se dá do člověka vyvrtat děr, než omdlí? Ten chlápek má v ruce vrtačku, a nevypadá to, že by přišel Priestovi věšet poličky.

Takže rozjezd Jepice bychom popsaný měli. Jak říkával můj děda, čtenář indiánek, třikrátovek a milovník James Bonda: žádný dlouhý popisy a psychologozování, vlastních starostí mám dost, chce to hodně přímé řeči, a pořádnýho hrdinu. Zdá se, že by mu čtení Jepice vyhovovalo. A žánrový cynismus hlavního hrdiny jakbysmet.