Sjednocujícím tématem sbírky je kromě kritiky stranických praktik také autobiografický motiv deziluze těch hrdinů, kterým osudové události náhle otevřou oči a oni spatří děsivou realitu propagandistických lží. Tak, jako se to údajně stalo autorovi samému. Strádání a úmrtí řady blízkých během hladomorů na počátku 90. let ho přivedlo k rozhodnutí vylíčit v umělecké prozaické podobě pravdu o severokorejské společnosti a pokusit se ji ukázat světu.

Bandiho povídky vznikaly v letech 1989 až 1995 (tedy v závěrečném období vlády Velkého vůdce Kim Ir-sena a během období smutku právě po jeho pohřbu) a v roce 2013 byly propašovány do Jižní Koreje. Jihokorejské vydání tohoto beletristického díla, které ostře kritizuje a satirizuje severokorejský režim a pochází z pera člověka, jenž v tomto systému dosud žije a pracuje, je historicky prvním svého druhu – nic podobného se za téměř sedmdesát let od rozdělení poloostrova neobjevilo. Přestože čas od času vycházejí podobně kriticky laděné paměti a próza severokorejských utečenců, vždy se jedná o práce napsané až poté, co jejich autor unikl do svobodného světa. Dosud se neobjevilo dílo odsuzující tyranský, nedemokratický režim Severní Koreje od autora, který v Severní Koreji stále žije.

Totožnost autora přirovnávaného k severokorejskému Solženicynovi se z pochopitelných důvodů přísně tají a pod sbírkou sedmi povídek je proto podepsán pseudonymem Bandi, což v korejštině znamená „Světluška“. Než aby se snažil uprchnout ze Severní Koreje rozhodl se raději udělat ze svého díla jakéhosi vyslance, byť při tom nasazuje vlastní život. Nepochybně věří, že úsilí zvnějšku může otrockou společnost, v níž žije, přetvořit rychleji než úsilí zevnitř. Při předávání svého rukopisu Bandi podotkl, že i kdyby se jeho povídky podařilo vydat jen v Jižní Koreji, i to by mu stačilo. Toto dílo je však třeba vnímat jako upřímnou a naléhavou prosbu o to, aby se na represivní režim Severní Koreje upřely zraky celého světa.

ukázka:

V čekárně Druhého oddělení vládlo napjaté ticho. Skličující atmosféru nemělo na svědomí jen velké množství lidí, kteří se v nevelké místnosti mačkali a všichni se  zatajeným dechem čekali,až přijdou na řadu, ani letn ídusno, které sem stoupalo z rozpálených ulic venku.  Podílely se na ní i všechny vývěsky s nápisem „Směrnice  pro  cestování“, tak početné, že mezi nimi sotva bylo vidět kus zdi, a přeplněné křiklavými hrozbami jako: „pokuta“, „nucené práce“ nebo „právní sankce“. A svou roli sehrála i dvojice hlasů u prosklené přepážky s půlkruhovým otvorem jako v nádražní pokladně; hlas za sklem přísně štěkal, zatímco ten před ním rozechvěle škemral. Zda úředník dané osobě žádost schválil či zamítl,bylo nesmírně důležité pro všechny přítomné, takže kromě hovoru žadatele s posuzovatelem vládlo v místnosti stejně tíživé ticho jako na hřbitově a nenarušilo je ani jediné  zakašlání. Všichni dobře věděli, že jen  zhruba jedna z deseti žádostí se dočká schválení, proto pokaždé když někdo couval od přepážky s úklonami, vděčným úsměvem a povolenkou v ruce, zaševelily čekárnou zklamané vzdechy,  jako když se do listí na stromech opře mírný vánek.

Mjong-čchol musel čekat přes čtyřicet minut, než se dostal na řadu a směl přistoupit k okénku.„Ano, soudruhu?“ oslovil ho posuzovatel a upřelna něj vypoulené oči. Byl to muž ve středních letech s úzkým čelem, širokou bradou a pletí posetou šedivými skvrnami jako žába na podzim; hřadoval na vysoké židli jako soudce za dynastie Korjo, takže i vytáhlý Mjong-čchol musel zaklánět hlavu, aby vyslýchajícímu mohl pohlédnout do očí.
„Proč  jste  tady?“ vyštěkl úředník zvýšeným hlasem, jako by ho popudilo, že jeho tázavý pohled nestačil. Mjong-čcholovi taková neomalenost nadobro  svázala jazyk. Tak to s ním bylo pokaždé – kdykoli se setkal s něčím nepříjemným nebo matoucím, slova, která chtěl říct, mu nešla z úst. Možná proto, že toho mohl říct tolik, se všechno napěchovalo na sebe a uvízlo
mu v hrdle jako korek. A chtěl toho hodně říct i tentokrát – že právě obdržel  telegram  se  vzkazem:  „MATKA  VAZNE  NEMOCNA“; že šlo už o třetí takovou zprávu za posledn íměsíc; že pokaždé když si podal žádost o cestovní povolení do své rodné vsi, byla mu zamítnuta; že pokudt o dnes dopadne stejně, možná svou matku už nikdy neuvidí, přinejmenším ne na tomto světě! 

Ale ty vypoulené oči ho nadobro zastrašily a Mjong-čchol ze sebe dokázal vypravit jen: „Já...  tohle,“ načež uhladil telegram, který do té chvíle svíral ve zpocené dlani, a opatrně ho prostrčil otvorem ve skle.
„Co to je?“
„To je telegram.“
„Myslíte si, že nepoznám telegram? Ale proč jst emi ho přinesl? Měl jste si podat žádost v zaměstnání, tam vám cestovní povolení vyřídí vedoucí oddělení.“
„Ano, to jsem nejdřív udělal, ale byla mi zamítnuta...“
„Aha. A to si myslíte, že přijdete sem a získáte povolení na žádost, která už vám byla zamítnuta?“
„Jde o to, že už je to potřetí...“ Mjong-čchol vytáhl z kapsy další dva telegramy, pomuchlané, ohmatané kusy papíru, které u sebe zjevně nosil už nějakou dobu.

„Vezměte prosím ohled na moji situaci. Jsem její prvorozený, její jediný syn. V naší vesnici zůstala jen moje mladší sestra a ta žije u rodiny svého manžela...“
„To stačí.“ Všechny tři telegramy byly v odmítavém gestu vystrčeny z okénka.

„Máme shora nařízeno všechny cesty do téhle oblasti zakazovat. Probíhají tam přípravy na nějakou státní akci první kategorie – vítesnad, co to znamená, ne? Správně, sám náš Nejdražší
vůdce. Ale proč tady prozrazuju tajné informace nějakému tupému horníkovi?“
„Ale stejně, když se matka, která vás přivedla na svět –“
„Dost! Jestli chcete smlouvat, běžte si na trh. Tohle je Druhé oddělení, žádný pouliční stánek!“

......

překlad David Petrů