Jako ilustraci tématu čísla publikujeme s laskavým svolením redakce Hosta text Michaela Žantovského z aktuálního čísla a pochopitelně také fotografii, která reaguje na kresby uvnitř čísla. Je přípustné říct si v cukrárně o indiánka nebo je třeba chtít minimálně native american a pak je třeba se modlit, jestli to projde, protože přece jen jde o cukrovinku a co ta se má co jmenovat po původních obyvatelích amerických plání. Dobře míněné věci se opravdu mohou zvrhnout do pitomin a nebezpečností.

O politické korektnosti na příkladu jedné básně

Michael Žantovský

Generalizovat o politické korektnosti je obtížné a může být i nebezpečné. Snaha vyhnout se ve veřejném diskursu necitlivému jazyku, který je zraňující či diskriminující vůči jednotlivcům nebo skupinám osob, není sama o sobě ani zavrženíhodná, ani nesprávná. Většina z nás v každodenních rozhovorech s druhými volí slova tak, aby neurážela a nezraňovala, a vyhýbá se přímým narážkám na jejich fyzické nebo mentální postižení, barvu pleti, etnický původ či náboženské vyznání. Chováme se tak i na veřejnosti, alespoň někteří.

Problémy začínají ve chvíli, kdy se lidé, ať už ti, kterých se problematický jazyk skutečně dotýká, anebo nezřídka ti, kteří se za ně cítí dotčeni jaksi v zastoupení, snaží prosadit normativní podobu toho, co je politicky korektní či nekorektní.

V první řadě narazíme na neodstranitelnou subjektivitu lidského vnímání jazyka. Teroristé jedněch jsou bojovníci za svobodu jiných. Média v Británii včetně BBC se například často vyhýbají užití označení „terorista“ jako hodnotícího soudu a hovoří raději o „militantech“.

Za druhé, četní příslušníci skupin, které mají být politickou korektností chráněny, nepociťují nutnost ani adekvátnost takové ochrany. Mnozí Romové a Sintové o sobě hovoří jako o cikánech či o Cikánech bez pejorativního podtónu. Mnozí černí Američané dávají přednost označení „afričtí Američané“ či „afro-Američané“, jiní považují označení „černý“ za odznak cti a mnozí mladí lidé ovlivnění rapovou a hiphopovou hudbou se dokonce oslovují „nigga“, variantou kdysi nejurážlivějšího označení pro černocha.

To nás přivádí k dalšímu neodstranitelnému problému politické korektnosti. Nezáleží jenom na tom, jak je určitá skupina lidí popisována nebo označována, ale také na tom, kdo ji tak označuje. Harlemští frajeři se mohou vzájemně láskyplně oslovovat „nigga“, ale běda bílému policistovi, který by si vůči nim něco takového dovolil. (Politika barev pleti přitom ignoruje do očí bijící fakt, že bílí lidé, snad kromě těch postižených albinismem, neexistují.) Židé si po staletí vyprávějí vtipy o židech. Tytéž vtipy znějí antisemitsky v ústech zlovolníků. Je tedy správné zříci se židovského humoru jednou provždy?

Čímž narážíme na tu největší a nepřekonatelnou překážku stojící před politickou korektností. Jmenuje se stejně jako slavná hra Christiana Dietricha Grabbeho Žert, satira, ironie a hlubší význam. Je nemožné vytvořit soubor pravidel, které by se daly aplikovat na úžasnou rozmanitost jazykových rovin, paradoxů, kontrapunktů a poetických figur, charakterizující jazyk umění, pravidel, která by platila stejně pro umění sakrální jako profánní a postihovala stejnou měrou vznešenost antické tragédie jako vědomou pokleslost karnevalového principu. A přesto mají vrcholná díla všech těchto forem jedno společné: jejich deformace, karikatury, travestie a krutosti odrážejí cosi autentického v naší existenci, cosi nepominutelného v našem lidství. Vzdávat se jich ve jménu politické korektnosti znamená vzdávat se části toho, co jsme.

Stejně tak je ovšem pravda, že střetnutí stylizované jazykové formy s její jedinečnou dikcí a jednotlivce s jeho nezaměnitelným příběhem může být šokující, bolestivé a zraňující. Nechceme-li předepisovat jazyk, nemůžeme předepisovat ani reakci na něj. Svoboda zranit slovem znamená i svobodu být slovem zraněn a dát své dotčení najevo.

Vzdálená ozvěna

Spory o politickou korektnost probíhají nejčastěji v kontextu novodobých kulturních válek, jejichž ideologická hledí jsou zbarvena rudě a znemožňují nezaujaté posouzení. Je proto možná užitečné uchýlit se k přemítání o jejích přednostech a nebezpečích do oblasti poezie, kde politické bitvy doznívají jen vzdálenou ozvěnou.

Americký časopis Nation, označovaný jako nejstarší pokrokový, rozuměj levicový, týdeník v Americe, zveřejnil 5. července tohoto roku následující báseň, jejímž autorem je mladý nadějný autor Anders Carlsson Wee:

Návod

Seš HIV pozitivní, říkej AIDS. Seš holka,

říkej, sem těhotná — nikdo se nesehne,

aby si poslech, jestli kope. Lidé

míjejí rychle. Zkruť nohy, vytrč koleno

v divném úhlu. Chápou ta nejmenší

ponížení. Neříkej bezdomovec, vědí,

co si zač. Ale nevědí, co otvírá

peněženku, co jim brání počítat,

kolik pustěj. Seš mladej, říkej moc mladej.

Starej říkej moc starej. Když seš mrzák,

nechlub se tím. Jsou přece tak dobří křesťané,

že si toho všimnou sami. Neříkej, že se modlíš,

říkej, že hřešíš. Je to o tom, co si myslí

oni o sobě samých. Ty tam vlastně nejseš.

[překlad M. Žantovský]

Dne 24. července 2018 uveřejnily editorky rubriky poezie tohoto časopisu následující prohlášení:

Jako redaktorky poezie se cítíme zodpovědné za to, jak je práce, kterou jsme vybraly, přijímána. Udělaly jsme vážnou chybu, když jsme se rozhodly zveřejnit báseň „Návod“. Omlouváme se za bolest, kterou jsme způsobily mnoha komunitám, jichž se tato báseň dotýká. Uvědomujeme si, že musíme nyní získat vaši důvěru zpět.

Co vlastně přimělo redaktorky, a posléze i autora, kát se za zveřejnění čtrnácti veršů a jaké závěry ze svého prohřešku vyvozují? Jak uvádí editor časopisu Nation, důvodem byl „přezíravý a ableistický jazyk“, který báseň obsahuje. Stojí za zamyšlení, kdo je zde objektem přezíravosti, ale k tomu se vrátíme. Nejen český, ale i americký čtenář může však mít určité potíže porozumět slovu „ableistický“. Je tu zaplať pánbu Wikipedie, aby nás poučila, že ableismus je „diskriminace a společenské předsudky vůči lidem s postižením (disability)“. Kam se hrabe Václav Klaus.

Celý případ dokonale ilustruje hned několik aspektů problematičnosti politicky korektního přístupu. V první řadě se zdá, že editorky poezie mají problémy se čtením poezie. Pokud je báseň vůči někomu nebo něčemu přezíravá, pak to přece nejsou bezdomovci či tělesně postižení, ale pokrytectví dárců, kteří si milodarem potvrzují vlastní nadřazenost a morální hodnoty. Je to krutý, leč pronikavý pohled na dynamiku vztahů mezi dobrodincem a almužníkem, mezi společensky hodnotným a společensky „bezcenným“. Sociální svědomí není „Návodem“ popřeno; „Návod“ z něj vyvěrá. Báseň „ableismus“ nehlásá, nýbrž zatracuje.

Za druhé se nelze neubránit otázkám ohledně míry bolesti, kterou uveřejnění básně „způsobilo mnoha komunitám“. Není známo nic o tom, že by týdeník Nation byl oblíbeným čtením mezi bezdomovci a tělesně postiženými. Samozřejmě, předchozí věta je sama ableistická a může se neúmyslně dotknout těch z nich — a určitě takoví jsou —, kteří časopis skutečně čtou. Hovořit ale o „mnoha komunitách“ se zdá být trochu nadsazené, nepočítáme-li mezi ně ty, které považují za své poslání hlídat politickou korektnost a upozorňovat na její porušování. Co se týče těch, kdo by se skutečně mohli cítit dotčeni, totiž dobrodinců, ti možná takovou míru nekorektnosti snesou a někteří se nad ní i zamyslí.

Pokud by editorky cítily osobní povinnost se dotčeným čtenářům omluvit, dalo by se to považovat za citlivé, možná trochu přecitlivělé gesto. Editorky se však rozhodly „přehodnotit postup při hodnocení vyžádaných i nevyžádaných příspěvků“ a především „naslouchat“ svým čtenářům. A právě v tomto bodě otevírá politická korektnost cestu do pekel. Výše uvedené eufemismy neznamenají totiž nic jiného než přihlížet při rozhodování o zveřejňování básní k jejich politické korektnosti, navíc z povýtce subjektivního hlediska. To znamená cenzuru. A jakkoli se tomu člověk brání, evokuje to vzpomínky na dobu, kdy se ten či onen soudruh zachoval „politicky nesprávně“, a co následovalo potom.

Autor je překladatel, v současnosti působí jako ředitel Knihovny Václava Havla, text vyšel v časopisu Host 8/2018