Hudba je oceán zvuku. A ticha pochopitelně, které v hudbě hraje se zvukem rovnocenou roli. Oceán to umí být pěkná divočina a návyky z brouzdaliště nebo rybníku nám jsou na něm málo platné. Pavel Klusák je dobrý průvodce živlem. Udržuje totiž uši v tréninku pro různé hudební formy, dokáže být přátelský k publiku, přiměřeně intelektuální, ale mít nadhled - a to i sám nad sebou. Zná jak Semafor, tak současnou laptopovou scénu nebo nahrávky zvuků z velkoměstských brownfieldů. Je fanouškem mistra filmové hudby Zdeňka Lišky, angažovaného rokenrolu slovenských Živých kvetou, je mu jasné, kde se vzaly třeba CocoRosie, ale také Death Grips. Ví o hudbě akustické i chemické, o hudbě soudobé vážné i o nejrůznějších pop hudbách. V jeho podání se i takový pořad o socialistickém popu mění v ohňastroj poučení a zábavy. To oboje je na Pavlu Klusákovi cenné - znalosti souvislostí, geneze jednotlivých hudebních příběhů a radost z hudební (nejen) komunikace. Jako jednomu z mála u nás se mu daří vyjadřovat emocionální hudební vlny pomocí jazyka. Znovu a znovu se pokouší popsat slovy to, co nejde popsat slovy. Má pro to ohromný talent a baví ho to. Je kosmopolitní, nemá zbytečné předsudky. Zatahuje k nám ze světa hudební věci zrovna čerstvě se líhnoucí, ale zajímají ho také další otázky s hudbou spojené: ty technologické, ty společenské, ty filozofické. Možná stačí pár názvů kapitol z Co je nového v hudbě?, abyste si udělali představu, co vás v ní čeká: Velký dominový efekt: příběh pirátství a digitalizace, Retrománie, Hip hop překonává sám sebe, Pop soucítění, Úloha hipstera v dějinách, Noise:Zvuk jako síla, Plunderfonie: copyright versus kreativita......

Závěrem: Konec světa, začátek jiného (ukázka)

Zažít konec světa, to může být nepříjemná představa. Ovšem když se nám podaří takový konec světa přežít, můžeme později říci, že nám bylo dáno žít ve dvou různých světech - a to není marná zkušenost. Přesně tohle se podařilo posluchačské generaci, která stihla vstřebávat hudbu před rokem 2000 i po něm

Nejprve zažila poslední fázi věku velkých gramofirem, které ovládaly trh a nejnápadnější veřejnou tvář hudby. Silou marketingu kataopultovaly do médií i do posluchačských vědomí hvězdy, byznys vítězil na přirozenou povahou hudby, ale zase ji zjednával nepřehlédnutelné místo. Pár let před koncem téhle epochy bychom si neuměli představit, že to kdy bude jinak.

Když hrdému postupu gramofiremních korporací podrazila nohy digitalizace, znamenalo to ještě něco víc: konec staleté epochy, kdy dominovaly nahrávky. Hodnota nahrané hudby poklesla, stoupla role koncertů, osobnosti umělce, jeho komplexní přítomnosti na sociálních sítích. Dřívější "sympaticky menší" labely se od nultých let stávají zásadními, vlivnými "trendsettery". Malé scény a labely, dřív pro úzké kultovní publikum, si od té chvíle mnohem snáz hledají příznivce kdekoli na světě, kam vede webová přípojka.

"Prosumer" je anglický výraz, který kombinuje konzumenta s osobou produkující. Lidé začali hudbu mnohem méně jednosměrně konzumovat a začali se víc podílet: sestavou svých playlistů, remixováním dosavadního obsahu. Webové platformy jako Soundcloud a Bandcamp podtrhly, že kdokoliv dnes může svoji hudbu publikovat k poslechu, aniž by k tomu potřeboval vydavatelského prostředníka. Sólových i kolektivních hudebních projektů je dnes možná víc než dřív v historii, na každý pád je na jejch početnost velmi dobře vidět. Pro část posluchačů je právě tahle mnohost odrazující: jak se v tom všem vyznat?

Odešla hierarchičnost hudby a pyramida se změnila v síť. Někdo tuhle změnu paradigmatu vnímá s lítostí: to už nebudeme mít velké mistry, máme místo toho přijmout model rovnostářství? Zdá se, že dynamika oboou modelů se za čas zase promění a pohne: v současnosti má skutečně navrch neskutečné množství míst, odkud přichází hudební projev. Prohloubil se rozdíl mezi těmi, kdo hudbu aktivně sledují a kdo mají jen mlhavou představu, co poskytuje její různost. V šedesátých až devadesátých letech v populární hudbě kulminovaly trendy mladých generací: po roce 2000 jako by hudba kopírovala sociální terén, jako by byla vrstvou, jež se vznáší nad každým společnosti a doplňuje ji. Internet přinesl větší míru demokratičnosti a různé společenské skupiny mají své hudební scény a subscény. Je jich hodně, zákonitě nestoupají k takové popularitě jako dřívější hvězdy, v tom je novější hudba méně efektní a také méně vlivná. Nemá však v sobě méně imaginativního odrazu skutečnosti, ukazuje tvůrčí reakce na svět rozmanitě, je zprávou o umění i společnosti zároveň. Platí to konec konců i do negativních důsledků: i populismus a xenofóbie, přítomné v dnešní společnosti, mají svou hudbu. Je nadějné, že jí nakonec není mnoho.

........

Pavel Klusák (*1969) píše o hudbě od roku 1989, dlouhodobě publikoval v titulech Rock & Pop, Respekt, HIS Voice, A2, Hospodářské noviny, v příloze Orientace Lidových novin a dalších. Je dramaturgem hudebního programu MFDF Ji.hlava a autorem filmového dokumentu Hudba Zdeněk Liška (2017). Jeho pravidelné pořady vysílá několik radiových stanic. Pořádal festival Babel Prague.