„S psaním románů jsem nejspíš nadobro skončil,“ prohlásil Umberto Eco během hodinového rozhovoru, který jsem s ním na podzim roku 2011 měla tu čest pořídit v jeho milánském bytě, nádherné rezidenci s knihovnou o třiceti tisících svazcích a výhledem na rozlehlý hrad Sforza (Castello Sforzesco). U muže, jenž byl psaním přímo posedlý a svou vzdělanost a erudici napěchoval do tří tuctů knih odborných i beletristických, ten výrok mohl znít jako jednoznačné varování, snad dokonce jako kapitulace. Podobně jako Ecovo následující tvrzení, že se při tvorbě svého tehdy aktuálního románu Pražský hřbitov dost natrápil: „Ze svých šesti románů jsem právě tenhle psal s nejmenším potěšením.“ Ani jeho dosud poslední román, útlé Nulté číslo z loňského roku, nenaznačoval, že by se rozkoš z tvorby vrátila – příběh zasazený do roku 1992, po pravdě řečeno, vypadal, jako kdyby v té době i vznikl a jakožto nepodarek po léta odpočíval v šupleti, nepřipraven na nenadálou resuscitaci a publikaci…

.......

Český vysokoškolák, zejména pak posluchač společenských a humanitních věd, Eca při svém studiu prakticky nemohl minout – ten se totiž věnoval tolika oborům, v takové šíři a natolik interdisciplinárně, že ho citovali nejen adepti lingvistiky, literární vědy, kulturologie, mediální vědy nebo estetiky. Ti­hle všichni totiž vysloveně museli. A i kdyby si homo academicus netroufl na nejzásadnější publikace jednoho z nestorů moderní sémiotiky – od široce přístupných kulturologických, mediálně skeptických Skeptiků a těšitelů (1966) přes Otevřené dílo, soustředící se na „formu a neurčenost v současných poetikách“ (1962, česky ovšem až 2015!) po literárněvědné Meze interpretace (1990) a monumentální Teorii sémiotiky (1976) –, jednu jeho knihu do ruky jistě vzal. Ecova brožura s lapidárním názvem Jak napsat diplomovou práci byla v roce 1997, kdy ji česky vydala olomoucká Votobia a kdy domácí internet ani slušná angličtina nebyly pro část tuzemských vysokoškoláků žádnou samozřejmostí, nedocenitelným zdrojem rad, jak se na úrovni vypořádat s tvorbou odborného textu.

Umberto Eco hostoval na new­yorské Kolumbijské univerzitě i na Harvardu a učil na několika prestižních italských vysokých školách. Nejdéle, téměř půl století, působil na univerzitě v Boloni. Školu vlastně tak úplně neopouštěl ani doma v kuchyni – s manželkou, německou docentkou historie umění Renate Ramgeovou, měl syna producenta, dceru architektku a dennodenní intelektuální debaty na úrovni. Alespoň to tvrdíval.

..............

ukázky z textu Kateřiny Kadlecové Spisovatel Umberto Eco: Muž, kterého český vysokoškolák nemohl minout, psáno pro Reflex v roce 2016, celý text https://www.reflex.cz/clanek/causy/75226/spisovatel-umberto-eco-muz-ktereho-cesky-vysokoskolak-nemohl-minout.html