Parafráze teologa a kazatele Alexandra Fleka vycházely původně na Facebooku. Sám k tomu v předmluvě knihy píše: „Vždy jsem jako kazatel chtěl propojovat starodávný text s dnešní realitou a hlavně se spolu s posluchači ptát: Proč je tohle v Bibli? Co tenhle příběh nebo výrok znamená pro nás? Jak by dotyčná scéna vypadala, kdyby se neodehrála kdesi daleko a kdysi dávno, ale tady a teď? Jak by se choval a jak by mluvil Ježíš, kdyby žil dnes mezi námi? Koho by fascinoval a koho k smrti vytáčel? Kdo by byli dnešní farizejové a kdo učedníci? A hlavně: kým bych v těch příbězích byl já? Daly by se ty příběhy vyprávět nově? Šlo by jejich pointu obléknout do dnešních reálií, aby fungovaly tak jako kdysi?“

A tak vznikla Parabible. Žádná autoritativní překlad, žádná náhrada původního textu, jen převyprávěné kousky z Bible. „Od roku podzimu 2016 jsem začal dávat parabiblické úryvky na Facebook každý týden. Stránka postupně získala stovky fanoušků, kteří pod jednotlivými texty vášnivě diskutovali a nezřídka je i zpětně opravovali nebo vylepšovali."

Původně prý na nějaké knižní vydání nebylo ani pomyšlení, ale když se autorovi přihlásila spisovatelka Jana Šrámková, jako redaktor případného knižního vydání, přestal prý teolog odporovat. Jana Šrámková v Paradoslovu píše: „Parabible není uzavřený projekt jednoho autora. Spíš než o konkrétní dílo jde o metodu, o způsob četby a interpretace biblického textu a taky o možnost vzájemného sdílení jednotlivých čtenářských důrazů. Parafrázování je výzvou, a to nejen pro biblisty a faráře, ale pro každého, kdo Bibli otvírá a chce si jednoduše ověřit, jestli tomu, co čte, opravdu rozumí. Začít je dost snadné, Četba Parabible je totiž vysoce infekční.“

A ve svém textu, který Parabibli uvádí, píše mimo jiné Martin C. Putna: “Neúcta k tradici? Právě naopak! Pokračování v tradici, která je tak stará, jak staré je křesťanství. Ba, ještě starší. První „parabiblí“ byla totiž Septuaginta neboli první překlad hebrejské bible do řečtiny. Už ta přináší obrovské množství posunů, chtěných i nechtěných…A tak to jde dál a dál. Parabiblí jsou první křesťanské katecheze. Prabiblí je středověká biblia pauperum, Bible chudých čili Bible negramotných – těch, kteří neumějí číst a psát a biblické příběhy si prohlížejí namalované na stěnách kostelů…Parabiblí v kostce, totiž v obdélníku, je i univerzální, v tisíci variantách znovu a znovu reprodukovaný svatý obrázek Ježíše, coby modrookého blonďatého hezouna. Parabiblí jsou lidové pašijové hry i Rybova Česká mše vánoční.“

A jak tedy zní parabiblický vánoční příběh z knihy?

V těch dnech vyšla vyhláška ministerstva financí, aby v celé zemi proběhla registrace daňových poplatníků. (A protože úředníci nezvládli propojit rejstříky a matriky, každý se musel registrovat v místě svého narození, jinde to prostě nešlo). Všichni se tedy šli dát zapsat, každý na svůj úřad.

Také Josef Tesař se tomu nadřízení musel podrobit. Vedl skromnou živnost v Nošovicích na Slezsku, ale pocházel z Berouna kousek od Prahy (jeho rod tam sídlil už od dob krále Václava). Musel se tedy vláčet přes celou republiku na finančák do rodného města. A navíc tam s ním ta lejstra musela jet podepsat i jeho nevěsta – nikoho nezajímalo, že je těhotná!

Když se konečně dotrmáceli do Berouna, na Marii to přišlo. Porodila své první dítě (byl to kluk), zavinula ho do šály a uložila na matraci pod mostem, protože nemocnice je prý jen pro místní, ubytovna byla plná a domů si ty přivandrovalce taky nikdo vzít nechtěl, zvlášť na Vánoce.