............

Je pravdou, že odpověď na klimatickou hrozbu vyžaduje rozhodnou činnost vlády na všech úrovních. Ale skutečná klimatická řešení jsou ta, která skrze vládní zásahy povedou k rozdělení a rozptýlení moci a správy na komunitní úroveň, ať už skrze komunitně vlastněnou obnovitelnou energii, lokální biozemědělství nebo dopravní systémy skutečně kontrolované jejich uživateli.
A to je to, čeho se lidé z Heartlandu tak obávají: zavedení těchto nových systémů znamená rozdrcení volnotržní ideologie, která globální ekonomice vévodila po více než tři desetiletí. Následuje zběžný, hrubý nástin toho, jak by měl vážně míněný klimatický program vypadat v těchto šesti oblastech: veřejných službách, hospodářském plánování, regulaci korporací, mezinárodním obchodu, spotřebě a daňové politice. Pro tvrdé pravicové ideology, jako ty z Heartlandu, nejsou tyto závěry ničím menším, než intelektuální pohromou.

1. Oživit a znovuobjevit veřejnou sféru

Po letech recyklace, kompenzací uhlíkových emisí a vyměňování žárovek je jasné, že činy jednotlivců nikdy nemohou být dostatečnou odpovědí na klimatickou krizi. Změna klimatu je kolektivní problém a vyžaduje kolektivní akci. Jednou z klíčových kolektivních akcí, ke kterým musí dojít, jsou masivní investice do projektů určených ke snížení emisí ve velkém měřítku. To znamená podzemní dráhy, tramvaje a lehké železnice, které budou nejen jezdit všude, ale také budou každému dostupné. Dále dostupné, energeticky úsporné bydlení podél zmíněných dopravních cest. A mohutné výzkumné úsilí, které zajistí využívání nejlepších dostupných opatření.
Soukromý sektor je k zajišťování většiny shora uvedených služeb nevhodný, protože si žádají velké počáteční investice a mnohé z těchto služeb, pokud mají být dostupné všem, zřejmě nebudou ziskové. Protože jsou nicméně jednoznačně ve veřejném zájmu, měl by se jich ujmout sektor veřejný.
Tradičně jsou boje za záchranu veřejných služeb vyobrazovány jako konflikt mezi nezodpovědnými levičáky, kteří chtějí bezmezně utrácet, a praktickými realisty, kteří pochopili, že si žijeme nad poměry. Závažnost klimatické krize ale volá po zcela novém pojetí realismu a zcela jiném chápání mezí. Vládní dluh není ani z poloviny tak nebezpečný jako dluh, který jsme vytvořili vůči komplexním, životně důležitým ekosystémům. Změnit naši kulturu, aby se naučila přirozené hranice ctít, si bude žádat kolektivní úsilí nás všech – abychom opustili fosilní paliva a vyztužili naši obecní infrastrukturu proti nadcházejícím bouřím.

2. Rozpomenout se na plánování

Tak jako je třeba zvrátit třicetiletý privatizační trend, vážně míněná odpověď na klimatickou hrozbu si žádá, abychom oprášili umění, které bylo v minulých dekádách tržního fundamentalismu vytrvale démonizováno: plánování. Spousty a spousty plánování. A nejen na národní nebo mezinárodní úrovni. Každá obec na světě potřebuje plán, jak se odpoutat od fosilních paliv a provést to, čemu hnutí „Transition Towns“ (Města v přerodu) říká „akční plán energetického sestupu“. V městech, která plán vzala vážně, tento proces otevřel vzácné příležitosti pro demokratickou participaci. Sousedé zaplnili poradní setkání na radnicích, aby sdíleli nápady jak obec přeorganizovat, snížit emise a posílit její odolnost pro budoucí těžké časy.
Změna klimatu si žádá i další formy plánování – konkrétně pokud se týče těch dělníků, jejichž profese se stanou zbytečnými, až se vymaníme ze závislosti na fosilních palivech. Pár „zelených“ rekvalifikačních kurzů nestačí. Tito zaměstnanci musí vědět, že na ně na druhém břehu čeká skutečná práce. A to znamená vrátit do hry ideu plánování naší ekonomiky tak, aby byla založena na společných prioritách spíše než na ziscích korporací. Vysloužilí dělníci z automobilek a uhelných dolů musí dostat nástroje a prostředky k zajištění své existence – zaměstnanci kontrolovaná zelená družstva v Clevelandu nám mohou sloužit za příklad.
Stejně tak si plánování žádá zemědělství – máme-li se vypořádat s trojnásobnou krizí vyčerpání půdy, extrémního počasí a závislosti na fosilních palivech. Wes Jackson, vizionář a zakladatel Land Institute v kansaské Salině, volá po „padesátiletém zemědělském plánu“. Vychází z odhadu doby, která je podle něj a jeho spolupracovníků Wendella Berryho a Freda Kirschenmanna nutná k provedení výzkumu a vybudování infrastruktury, jež je potřebná k přechodu z monokulturních, půdu vyčerpávajících plodin k víceletkám pěstovaným v polykulturách. Jelikož víceletky není nutno sázet každý rok znovu, jejich dlouhé kořeny dobře zadržují nedostatkovou vodu, drží půdu pohromadě a zadržují uhlík. Polykultury jsou zase méně odolné vůči škůdcům a extrémnímu počasí. A další výhoda: takový způsob zemědělství poskytuje daleko více práce než ten průmyslový, což znamená, že farmy s
e mohou znovu stát významným zdrojem zaměstnanosti.
Mimo konference Heartland Institute a podobná setkání není návrat plánování ničím, čeho by bylo třeba se bát. Nemluvíme tu ostatně o návratu k autoritářskému socialismu, ale o obratu směrem ke skutečné demokracii. Podivný třicetiletý experiment s deregulovanou, kovbojskou ekonomikou škodí většině lidí na světě. Toto systematické selhání je přesně tím důvodem, proč se takové množství lidí bouří proti elitám, požadujíce zajištění existenčních mezd a konec korupce. Klimatická změna není v rozporu s požadavky nového ekonomického uspořádání. Naopak, dodává jim naléhavost životní nezbytnosti.

3. Zkrotit korporace

Stěžejní součástí plánování, které musíme provést, je bezodkladný návrat k regulaci korporátního sektoru. Mnohého lze dosáhnout pobídkami: například dotacemi podporujícími obnovitelnou energii nebo ohleduplné zacházení s půdou. Budeme se ale také muset opět naučit bránit se očividně nebezpečnému či ničivému jednání. A to znamená zkřížit cestu korporacím na několika frontách, od striktního zastropování množství uhlíku, které budou korporace moci vypustit, přes zákaz výstavby nových uhelných elektráren, až k likvidaci průmyslových velkochovů a zastavení špinavých těžařských projektů, jako jsou dehtové písky v Albertě (počínaje ropovodem Keystone XL, který by plány na expanzi těžby v Albertě učinil nevyhnutelnými).
Jen velmi malá část obyvatel vnímá jakékoli pokusy o omezení možností korporací nebo spotřebitelů coby Hayekovu cestu do otroctví – a není náhoda, že právě tato část populace nejusilovněji popírá změnu klimatu.

4. Relokalizovat výrobu

Pokud vám přísná regulace korporací, motivovaná změnou klimatu, zní poněkud radikálně, je to proto, že se od počátku osmdesátých let dogmatem stalo přesvědčení, že je úkolem vlády jít korporátnímu sektoru z cesty. Toto dogma se nejvýrazněji projevilo v oblasti mezinárodního obchodu. Zničující důsledky volného trhu pro výrobu, místní podnikání a zemědělství jsou dobře známy. Atmosféra ale utrpěla snad ze všech nejvíc. Nákladní lodě, obří tryskáče a těžké kamiony, které vláčejí surové materiály i hotové výrobky po celé planetě, požírají fosilní paliva a chrlí skleníkové plyny. A levné zboží, jež se vyrábí tak, aby bylo brzy nahrazeno zase jiným, a téměř nikdy se neopravuje, spotřebovává celou škálu dalších neobnovitelných surovin, zatímco plodí daleko více odpadu, než může prostředí bezpečně vstřebat.
Ve skutečnosti je náš systém tak plýtvavý, že to několikrát přebije i dosavadní skromné úspěchy ve snižování emisí. Tak například magazín Národní akademie věd nedávno publikoval studii o emisích zemí, které přijaly Kjótský protokol. Ukázalo se, že stabilizace emisí v těchto zemích bylo částečně dosaženo díky tomu, že globalizovaný obchod jim umožnil přesunout svou špinavou výrobu do zemí, jako je Čína. Výzkumníci přišli na to, že emise ze zboží vyrobeného v rozvojových zemích pro trhy těch průmyslově rozvinutých převýšily úspory šestkrát.
V ekonomice organizované tak, aby odpovídala přírodním limitům, musí být přeprava na velké vzdálenosti omezena – musí být vyhrazena pro případy, kdy by dané zboží nešlo vyrobit na místě nebo by lokální výroba způsobila víc emisí. Například pěstovat jídlo ve sklenících na severu USA je často škodlivější, než ho vypěstovat na jihu a poslat na sever železnicí).
Změna klimatu nevyžaduje konec trhu. Vyžaduje ale konec bezohledné formy „volného trhu“, která stojí za každou mezinárodní obchodní dohodou a za politikou Světové obchodní organizace (WTO). A to je spíš dobrá zpráva – pro nezaměstnané pracující, pro zemědělce prohrávající v soutěži s levným dovozem, pro obce, které si protrpěly přesun továren do zámoří a zánik malých obchodů nahrazených hypermarkety. Nesmíme ale podcenit skutečnost, že to zpochybňuje celý kapitalistický projekt: znamená to zvrátit třicet let vývoje, kdy byly moci korporací odstraňovány z cesty veškeré možné překážky.

5. Ukončit kult nakupování

Minulé tři dekády „volného trhu“, deregulace a privatizace nevzešly jen z touhy hrabivých korporací po větších ziscích. Byly také odpovědí na „stagflaci“ sedmdesátých let, která nutila k hledání cest, jak znovu nastartovat rychlý ekonomický růst. Šlo o skutečnou hrozbu: v našem ekonomickém systému je jakýkoli pokles ve výrobě z podstaty krizí – recesí, nebo hůře, depresí, se všemi těžkostmi a zoufalstvím, které ta slova naznačují.
Tento imperativ růstu je důvodem, proč konvenční ekonomové spolehlivě přistupují ke klimatické krizi s touto otázkou: „jak můžeme snížit emise a zároveň udržet mohutný růst HDP?“ Obvyklou odpovědí je „rozdvojení trendů“ – představa, že energetická účinnost a obnovitelná energie nám umožní oddělit ekonomický růst od jeho ekologických důsledků. A zastánci „zeleného růstu“, jako Thomas Friedmann, nám tvrdí, že přechod k zeleným technologiím a výstavba zelené infrastruktury nám přinese ohromný ekonomický rozmach, HDP poletí vzhůru a získáme nezbytné bohatství, aby „USA byly zdravější, bohatší, modernější, produktivnější a bezpečnější.“
A tady se nám to začíná komplikovat. Existuje rostoucí množství ekonomických výzkumných prací popisujících rozpor mezi růstem a rozumnou klimatickou politikou – například od ekologického ekonoma Hermana Dalyho z University of Maryland, Petera Victora z University of York, Tima Jacksona z University of Surrey, nebo odborníka na ekologické právo a politiku Guse Spetha. Ti všichni vznášejí závažné pochybnosti o slučitelnosti snižování emisí průmyslových zemí, nutného z hlediska klimatické vědy (nejméně o 8O procent v roce 2050), s pokračováním v ekonomickém růstu, dokonce i při jeho dnešním loudavém tempu. Jak tvrdí Victor a Jackson, úspory nezvládají držet s růstem tempo, zčásti protože zvýšení efektivity vede k nárůstu spotřeby, která sníží, nebo dokonce vyruší dosažené zisky (takzvaný „Jevonsův paradox“). A dokud budou úspory vyplývající z větší energetické či materiálové efe
ktivity zkrátka trumfovány následným exponenciálním rozmachem celé ekonomiky, budou mařeny i snahy snížit uhlíkové emise. Jackson ve své knize „Blahobyt bez růstu“ píše: „Ti, kteří propagují rozdvojení trendů jakožto cestu z růstového dilematu, by si měli důkladněji všímat historické zkušenosti – a elementární aritmetiky růstu.“
Sečteno a podtrženo, ekologickou krizi, tkvící v nadměrné spotřebě přírodních zdrojů, nelze řešit zvyšováním účinnosti našeho hospodářství, nýbrž omezením množství hmotných statků, které vyrábíme a konzumujeme. A to jde proti zájmům velkých korporací, jež vládnou světové ekonomice, kontrolovány z řetězu utrženými akcionáři, kteří se dožadují rok od roku větších zisků. Tím pádem jsme chyceni v neudržitelné situaci – jak to podává Jackson: „buď odepsat systém, nebo planetu.“
Cestou ven je přistoupit k řízenému přechodu na jiné ekonomické paradigma, s použitím všech druhů plánování, jak byly popsány výše. Růst bude vyhrazen těm částem světa, které se stále dostávají z chudoby. V průmyslových zemích mezitím rozšíří svůj podíl na ekonomické činnosti ty složky, které nejsou hnány úsilím o rok od roku větší zisk (veřejné služby, družstva, místní podnikání, neziskové organizace), stejně jako ty s minimálními ekologickými dopady (jako jsou pečovatelské profese). Vytvoří se tak ohromné množství pracovních míst. Ale úloha korporátního sektoru, s jeho strukturální potřebou neustále zvyšovat odbyt a zisky, se bude muset smrsknout.
Takže, když lidé z Heartland na důkazy o člověkem způsobených změnách klimatu reagují tak, jako by byl ohrožen sám kapitalismus, není to proto, že jsou paranoidní. Je to proto, že dávají pozor.

6. Zdanit bohaté a nepoctivé

Zhruba teď by se rozumný čtenář mohl ptát: „Z čeho, pro Boha, to všechno zaplatíme?“ Dříve by odpověď byla jednoduchá: „Narosteme si na to.“ Jednou z největších výhod, které růstová ekonomika elitám přináší, je možnost odbývat volání po spravedlivé společnosti tím, že když poroste celý koláč, nakonec bude dost pro všechny. To byla vždycky lež a současná nerovnost je toho důkazem. Ale dnes, když náš svět naráží hned na několik ekologických mezí současně, je to slepá cesta. Takže jedinou cestou jak peníze k vyřešení ekologické krize získat, je jít si pro ně tam, kde jsou.
To znamená zdanit vypouštění uhlíku, stejně jako finanční spekulace. Znamená to zvýšit daně korporacím, seškrtat vypasené vojenské rozpočty a eliminovat absurdní dotace fosilnímu průmyslu. A vlády budou muset své kroky koordinovat tak, aby se korporace neměly kam ukrýt (právě takový rozsáhlý mezinárodní kontrolní aparát mají lidé z Heartlandu na mysli, když nás varují, že změna klimatu povede ke zrození zhoubné „světové vlády“).
Nejvíc ale musíme jít po ziscích těch korporací, které nesou na naší dnešní kaši největší odpovědnost. Pět největších ropných společností vydělalo v minulém desetiletí 900 miliard dolarů; ExxonMobil vykazuje zisk 10 miliard dolarů v jediném čtvrtletí. Tyto korporace po léta slibovaly investovat své zisky do přechodu k obnovitelným zdrojům (změna značky British Petrol a fráze o „Beyond petroleum – po ropě“ budiž nejvýznačnějším příkladem). Ale podle studie Center for American Progress směřovala pouhá 4 procenta ze zisku velké pětky ropných korporací za rok 2008 do „obnovitelných a alternativních energetických podniků“. Místo toho peníze směřují do kapes akcionářů, hanebných ředitelských platů a nových technologií určených k těžbě ještě špinavějších a nebezpečnějších fosilních paliv. Hodně peněz jde také do kapsy lobbistům, kteří mají zašlapat každý klimatický záko
n, který by se odvážil vystrčit hlavu, nebo na financování popíračského hnutí shromážděného v hotelu Marriott.
Tak jako byl tabákový průmysl donucen platit pomoc lidem, kteří chtějí přestat kouřit, a BP musel zaplatit za vyčištění Mexického zálivu, je nejvyšší čas, aby byl princip „znečišťovatel platí“ uplatněn v případě změny klimatu. Kromě vyššího zdanění znečišťovatelů budou vlády muset zvýšit poplatky za těžařské licence, takže méně těžby vynese více veřejných prostředků, které pokryjí náš přerod do bezuhlíkové budoucnosti (stejně jako závratné škody již změnou klimatu způsobené). A protože můžeme vzít jed na to, že korporace budou jakýmkoli opatřením jdoucím proti jejich zájmům odporovat, vyvlastňování – největší volnotržní tabu ze všech – musí zůstat na pořadu dne.
Jsou to tyto kroky, jichž se lidé z Heartlandu bojí a které mají na mysli, když říkají, že změna klimatu je levicovým spiknutím, jež má zahájit třídní boj a „přerozdělit bohatství“. Také si uvědomují, že jakmile bude skutečnost změny klimatu rozeznána, bohatství bude třeba přerozdělit nejen uvnitř bohatých zemí, ale také směrem od bohatých států, jejichž emise krizi způsobily, k těm chudším, které jako první pocítí následky. A jistě, proto také konzervativci (a množství liberálů) nedočkavě pohřbívají klimatická jednání OSN – protože se jim ve vztahu k mnoha částem rozvojového světa vrátilo postkoloniální sebevědomí, o kterém si mnozí mysleli, že už neexistuje. Země jako Bolívie nebo Ekvádor, vyzbrojené neprůstřelnými vědeckými důkazy o tom, na koho důsledky globálního oteplení dopadají v prvé řadě a s největší silou a kdo je za něj skutečně zodpovědný, už ze sebe zkoušejí strhnout dluhové jho uvalené na ně desetiletími půjček od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a sami se prohlašují za věřitele – kterým jsou dluženy nejen peníze a technologie nezbytné k tomu, aby se mohli vypořádat se změnou klimatu, ale i „atmosférický prostor“ pro rozvoj.
 
ukázka z knihy Tohle mění všechno: Kapitalismus proti klimatu, převzato z webu Solidarita,
z angličtiny přeložil Josef Patočka