Náš dnešní hrdina se jmenuje Yuri Slezkine a narodil se v docela zajímavé době a dá se říci, že díky té době i v pozoruhodné zemi: bylo to v roce 1956 a jeho rodištěm byla Moskva. V Sovětském svazu se začaly lámat ledy, když tehdejší šéf komunistické partaje Chruščov vytáhl ze sejfu Stalinovy zločiny a veřejně se o nich začalo mluvit. Jurijovi rodiče sami sebe považovali za součást ruské inteligence, pro niž se tehdy začaly otevírat nové možnosti, za dob Stalina zcela netušené. Když povyrostl, přečetl všechno od Dickense, nejprve v ruštině a posléze i v angličtině, kterou si brousil na vlnách BBC. Když mu bylo jedenáct let, svěřil se mu otec s rodinným tajemstvím: babička byla Židovka, která utekla z polského štetlu do Moskvy a přidala se k bolševikům.
Ačkoliv láskou mladého Jurije byla historie, vystudoval raději ruskou literaturu, protože ta nebyla tak zpolitizovaná jako sovětské dějiny. Nicméně se však nakonec živil jako překladatel z portugalštiny a nějaký čas pobýval v Mosambiku. Když se mu podařilo v roce 1982 dostat do Lisabonu, využil příležitosti a emigroval odtud do Ameriky. Konečně se tam mohl věnovat svým vytouženým dějinám: začal údělem sibiřských národů v Rusku, zabýval se jejich mytologií, ale editoval také spolu se Sheilou Fitzpatrickovou knihu o životních osudech ruských žen po říjnové revoluci v roce 1917. Strastiplný osud Židů v jeho bývalé vlasti ho nakonec dovedl k práci, díky níž jeho jméno oběhlo planetu. Věnujme se proto tomuto tématu!

Tři ráje a jedno peklo
Poslední dvě století v Rusku byla pro Židy vesměs dost děsná doba. Slezkin s nadsázkou mluví o třech rájích, kam se Židé za tu dobu dostali. A myslí tím místa, kam se uchýlili během tří migračních vln, které absolvovali. O dvou je toho prý docela dost známo, ale ta třetí? První dvě velké migrace proběhly už na konci 19. století. Tehdy se Židé chtěli dostat hlavně pryč z východní Evropy: z Polska, dnešní Ukrajiny a Litvy, někam pryč, bylo jedno kam, ale hlavně pryč. Vysněnými destinacemi byly Amerika a Palestina. Pryč od soustavných pogromů, které na ně podnikali místní lidé.
Musíme si uvědomit, že toto ruské příhraničí bylo tehdy obrovské území, které se rozprostíralo od Černého moře přes Karpaty až po Baltské moře. Tam všude žili v 19. století Židé, ostatně byly jich tam celkem tři miliony. Někde jich bylo pět procent, ale většinou mnohem více, třeba až třetina lidí v dané oblasti. Židé žili izolovaně ve svých městech, štetlech, na které čas od času mířily pochody místních většinových usedlíků: Lotyšů, Litevců, Poláků, Ukrajinců, Rusů, kteří se jim mstili bůhví za co. Třetí velký exodus přišel až po bolševické revoluci v roce 1917, kdy se Židé, kteří zůstali v carském Rusku, mohli vystěhovat z venkova do velkých měst: Kyjeva, Charkova, Moskvy, Leningradu.
Tam vesměs dosáhli vyššího sociálního statutu, než měli na venkově. Ale tento „ráj“ trval necelých dvacet let: to byl čas, který sovětští Židé mohli považovat za úspěšnou éru. Ovšem jejich děti a vnuci je na konci 20. století za to nijak nechválili, považovali „městský“ exodus za historický omyl: měli se navždy odstěhovat z Ruska, i když uznávali, že holocaust byl ještě větší peklo než gulag. Zatímco ve Spojených státech se z ruských Židů stali městští liberálové a v Izraeli sekulární nacionalisté, svět bez kapitalismu a etnické nevraživosti se prostě v Rusku nepovedl.

První moderní národ
A tak dodnes je na místě kacířská otázka: proč byli Židé v Rusku v počátcích sovětského státu tak úspěšní? Když se nad tím Slezkin ještě v Moskvě zamýšlel, proč se ten prototyp sovětského života tolik zalíbil Židům, že ještě ve třicátých letech podporovali Stalina, dovtípil se, že i jeho rodiče to považovali za velký pokrok. Mohli se usadit v hlavním městě, kde je nikdo nepronásledoval, což byl podstatný rozdíl od ruského pohraničí, kde je všichni nenáviděli. Považovali to tehdy za projev svobody. Už tehdy však pochopil, že úděl sovětských Židů byl jakousi metonymií celého 20. století.
Po dvou migračních vlnách – do Spojených států a do Palestiny – se konečně jejich osud začal podobat životům ostatních sovětských občanů. Jurijovi šlo o srovnání na základě souvislosti, protože mnoho lidí na světě prošlo stejnými zkušenostmi jako ruští Židé. Všichni se museli stát gramotnými, městskými, mobilními a flexibilními osobami, aby sociálně uspěli. Neboť přesně takoví museli být již o století dříve Židé, aby vůbec uspěli v boji o holý život mezi všemi těmi národy ve východní Evropě, které jim při kdejaké příležitosti šly po krku.
Každý Žid v 19. století musel umět několik jazyků, i když doma mluvili jen jidiš, protože nikdo z nich nevěděl, kde bude muset žít za pár let. Každý Žid se musel nejprve naučit nějaké řemeslo, aby se jím mohl uživit, když bude nejhůře. Až potom mohl jít studovat, protože oni první pochopili, že budoucnost bude patřit především vzdělaným lidem. Každý musel poznat svět, aby pochopil, že všude to chodí nějak jinak a je třeba se tomu přizpůsobit. Proto Židé často cestovali; a nejen pro poznání, ale také proto, aby udrželi při životě všechny příbuzenské vztahy po Evropě. Židé se tak stali z holé nutnosti prvním moderním národem.

.......

ukázka z rozsáhlejšího textu Zdeňka Justoně pro magazín UNI 11/2016