Nejdřív autor čtenáře ohromí šíří záběru – od Hannah Arendtové či Alberta Camuse po Henryho Kissingera, od Kuby přes Belgii až po Rumunsko

a od pádu Francie v roce 1940 po studenou válku.  A následně ohromí tím, že jeho eseje jsou nesmírně osvěžujícím čtením. Nejenže nabízí setkání s výjimečně vzdělaným člověkem, ale navíc Tony Judt v těchto textech nepoužívá žádné „předvařené“ závěry, všechno prověřuje vlastním kritickým pohledem. Nebojí se riskovat a každé jeho slovo má svou váhu.

Zahlédneme to již v úvodu knihy, kde na adresu 20. století podotýká, že je „na nejlepší cestě k tomu, aby se z něj stal paměťový palác sloužící
k uchování mravních ponaučení: pedagogicky upotřebitelný kabinet historických hrůz se zastávkami nesoucími názvy jako ,Mnichov‘ nebo ,Pearl Harbor‘, ,Osvětim‘ nebo ,Gulag‘, ,Arménie‘, ,Bosna‘ nebo ,Rwanda‘ – a zastávkou ,11. září‘ jako jakousi dodatečnou codou, krvavým postskriptem pro ty, kdo by lekce 20. století chtěli zapomenout nebo se jim nikdy pořádně nenaučili”.

To však Tony Judt vidí jako problematické poselství: „…že tamto všechno je nyní za námi, že význam minulosti je zřejmý a že nyní můžeme – nezatíženi starými omyly – pokročit do odlišné a lepší éry. Jakkoliv chvályhodné však mohou být jejich motivace, takové oficiální připomínky nezlepšují naše porozumění minulosti ani naše povědomí o ní. Slouží jako náhražka, jako substitut. Namísto toho, abychom děti učili o nedávných dějinách, provádíme je muzei a památníky.“

Hlavním aspektem práce Tonyho Judta je snaha zamezit tomu, aby historie zatuhla, aby se stala neživou a jednou pro vždy hotovou. Aby se stala souborem úhledných historek, kde víme, kdo byl dobrý a kdo špatný.

Přičemž britský historik jde v ZAPOMENUTÉM 20. STOLETÍ příkladem, když nehodlá smlčet stinné stránky osobností, jejichž konání je mu povšechně spíše sympatické: „Spravedlivě bychom měli dodat, že američtí militarističtí intelektuálové nejsou osamocení. V Evropě se Adam Michnik, hrdina polského intelektuálního odboje proti komunismu, stal hlasitým obdivovatelem nechutně islamofobní Oriany Fallaciové; Václav Havel se připojil k washingtonskému Výboru pro současné hrozby (Committee on the Present Danger), recyklované organizaci z dob studené války, která původně usilovala o vymýcení komunistů a nyní slibuje, že bude bojovat proti ,hrozbě, již představují globální radikální islamistická a fašistická hnutí‘; v Paříži André Glucksmann pro Le Monde píše vzrušené eseje, v nichž tepe ,univerzální džihád‘, íránskou ,mocichtivost‘ a radikálně islamistickou strategii ,zeleného rozvratu‘. Všichni tři horlivě podpořili válku v Iráku.“

Ještě je třeba ukázat, že Tonymu Judtovi nechybí jeden podstatný aspekt moudrosti – nadhled, lehkost, vtip. Rozdíl mezi Evropou a Amerikou tak třeba popíše skrze jediný detail: „Uvařme hrnek americké kávy. Dá se najít všude. Může ho připravit kdokoli. Je laciný – a dolijí vám ho zadarmo. Protože je v zásadě bez chuti, lze jej ředit podle libosti. Co mu chybí na lákavosti, to vynahrazuje svou velikostí. Jde
o nejdemokratičtější metodu na zavádění kofeinu do lidských bytostí, jaká byla kdy vynalezena. Teď si vezměme šálek italského espressa. Potřebuje drahé vybavení. Poměr ceny a objemu je absurdní, což svědčí o lhostejnosti k zákazníkovi a neznalosti trhu. Estetické uspokojení, které nápoj doprovází, výrazně převažuje nad jeho metabolickým dopadem. Není to pití, ale artefakt.“