Jeseň je poslední román, který Slobodovi vyšel před jeho sebevraždou v říjnu 1995. Spíš než o román jde ale o stylizovaný autorův zápisník úvah a postřehů.  Ano, najde se i nějaký plus minus spojovací příběh, ale u Slobody je to jednoznačně tak, že nejcennější na něm je právě to zcela unikátní a originální rozjímání nad světem. Stačí, aby ho kousala v noci v peřinách blecha, a může z toho vzniknout jak teologický traktát, tak například meteorologické zamyšlení.  Přesně tak začíná i román Podzim –  úvahou o postavení starého člověka. „Starý člověk má hodně práce. Hlavně sám se sebou.“

Jak napsal nedávno je přítel, spisovatel Daniel Hevier: „Dráždivost Rudolfa Slobody je v esteticky působivých spojeních zdánlivých protikladů: naivita – rafinovanost, upovídanost – konzistence, mystifikace – kalendářový realismus, autobiografie – autostylizace…Při psaní se měnil na literární postavu vlastního života…Zažijete s ním ryzost…Sloboda se nebál myslet a rozmyšlené zformulovat – ústně či písemně – polemicky, provokativně, vyhroceně, novátorsky…ať už to byl Bůh nebo komunisti, sex nebo školství. Na všechno měl svůj názor, i když si ho někdy ujasňoval až přímo před posluchači. A potřeboval celý život auditorium. Když vylezl z kožichu samoty, potřeboval se vypovídat a artikulovat všechno hlasitě.“ A jiný slovenský, dnes už bohužel nežijící autor Peter Pišťánek, ho pro jeho nezařaditelný literární styl nazval rovnou Milesem Davisem slovenské literatury.

„Nejodpornější je stařec, který má moc – a přitom netuší, že jeho moc je zcela fiktivní. Jsou i starci, kteří si do vysokého věku uchovají tzv. aktivitu. Ano, jsou i takoví, ale mnohem víc je těch, kteří se jenom opičí a předstírají imaginaci, pracovitost, výkony, úspěchy, zájem o svět …Něco už předstírat musíte.  Předstírat se přitom nikdy nedá dokonale. V pozadí budou vždy vyčnívat osobní zájmy… A skutečně, starci oplývající zdravím, jako by najednou nevěděli, k čemu jsou.  Mají radost z pravnuků, ale jim samým jaksi pivo či víno nechutná jako kdysi, diví se změnám a v klidu čekají na další. Pomalu se smiřují se smrtí, s přechodem do jiného světa. V noci se probouzejí a ptají se, jestli už náhodou na onom světě nebyli… Nebo přestanou úplně věřit ve vlastní duši. Mlčí o tom, nic nevyzradí, ale nový poznatek je naplňuje zvláštním masochistickým optimismem. Všichni mě chlácholí, dědo sem, dědo tam, ale já vím,  prosím pěkně, jedno: zemře a navěky budu mít od všeho pokoj.“