Knihu Manuál pro uklízečky vychází jako 133. svazek edice AAA (Anglo-amerických autorů), kterou v roce 1994 - tedy před čtvrtstoletím - založila v nakladatelství Argo předčasně zesnulá literární redaktorka Eva Slámová.

Americká povídkářka Lucia  Berlinová (1936–2004) vydala za svého života přes sedmdesát krátkých  próz  –  od půlstránkových fragmentů až po delší vyprávění, jaká v Manuálu pro uklízečky zastupují například povídky „Mlčení“, „Hysterka“ a „Domů“. Prosazovat se začala už na počátku šedesátých let v malých literárních časopisech, jako byl Noble Savage Saula Bellowa. V téže době rozepsala i dva romány, které ale navzdory lákavé nabídce od prestižního newyorského nakladatelství Little, Brown nikdy nedokončila – z náčrtu jednoho z nich vznikla později vynikající povídka „Andado: Gotická romance“. Když se ale v druhé polovině šedesátých let rozpadlo Berlinové i v pořadí třetí manželství, zůstala sama se čtyřmi malými dětmi (syny narozenými v letech 1956, 1958, 1962 a 1965) a ze slibné začínající spisovatelky se stala matkou samoživitelkou protloukající se všelijak, například jako učitelka na střední škole, recepční, spojovatelka, uklízečka. Kvůli nedostatku peněz na nájemné měnila často bydliště a navíc se potýkala s prohlubujícím se alkoholismem. Psát ale přesto nepřestala. V  roce 1977 vydala maloformátovou brožurku A Manual for Cleaning Ladies, poté v roce 1981 první plnohodnotnou knižní sbírku Angels Laundromat a v následujícím desetiletí, kdy se jí podařilo závislost na alkoholu  překonat, sebrala většinu své dosavadní povídkové tvorby do tří svazků: první z nich, nazvaný Homesick (do češtiny nepřeloženo, přibližně:  Stýskání po domově, 1991), jí vynesl Americkou knižní cenu, následovaly sbírky So Long (Tak zatím, 1993) a Where I Live Now (Kde bydlím teď, 1999). Poslední plodná léta života (1994–2000) strávila  psaním  a  vyučováním  tvůrčího  psaní  na  univerzitě  v coloradském Boulderu.

Berlinová nikdy nebyla úplný literární outsider  –  ať už to posuzujeme vzděláním (na  univerzitě  studovala  žurnalistiku), možností publikovat (nepsala výhradně do šuplíku) nebo kontakty v literární sféře. Dlouhodobě se například stýkala a dopisovala si s Robertem Creeleym a Edwardem Dornem, dvěma význačnými básníky  „projekcionisty“ spojovanými s básnickou školou působící na severokarolinské Black Mountain College v letech 1933 až 1956  –  výbor z autorčiny  korespondence s nimi z let 1944–1965 tvoří součást jejího nedokončeného a teprve nedávno vydaného memoáru Welcome Home (Vítej doma, 2018). Přesto ve srovnání s dílem slavnějšího současníka, povídkáře Raymonda Carvera (1938–1988), zůstávala její tvorba stranou většinového čtenářského zájmu i širšího kritického uznání.  Zásadní obrat přineslo až vydání  posmrtně sestaveného Manuálu pro uklízečky (A Manual for Cleaning Women) v roce 2015, v němž byla nově uspořádána větší polovina autorčiny dříve publikované tvorby. Ve Státech a záhy i mimo ně (zejména ve Španělsku) se právě tento svazek stal nečekanou literární senzací. Jeho úspěch u kritiky i čtenářů vedl k vydání jak druhého výboru povídek Evening in Paradise (Večer v ráji, 2018), v němž najdeme též povídku „Andado“, tak již zmíněného memoáru. Ve výsledku učinil z poměrně neznámé autorky (víc než deset let po smrti) mezinárodně uznávanou povídkářku, srovnávanou s takovými mistry, jako jsou Carver či Alice Munroová. Čím si vysvětlit tak nečekaný zvrat?

Přijetí Berlinové ovlivnily nejspíš dva faktory. Prvním byla mašinérie amerického literárního provozu ve druhé polovině dvacátého století, kdy tón v americké literatuře udávala převážně velká nakladatelství a zavedené literár-ní časopisy na východním pobřeží Států, zejména v New Yorku. Berlinová ale dávala přednost publikování v malých a nezřídka pomíjivých časopisech a nakladatelstvích převážně na západoamerickém pobřeží, u nichž se jako tvůrkyně cítila svobodnější. Současný ohlas na její tvorbu je však jistě také důsledkem probíhajícího přenastavování literárních hodnot. Snad i pod vlivem neliterárního dění se ve světové literatuře dostává důrazněji ke slovu  „ženský“ pohled na svět, a to především formou více či méně autobiografické  fikce stylizované jako autentická životní zpověď. Literární ženskost je třeba chápat symbolicky, nikoliv doslovně: Karl Ove Knausgård či Édouard Louis (Skoncovat s Eddym B.) se tímto prizmatem jeví jako bytostně ženští spisovatelé a znovuobjevená Berlinová působí jako původně nedoceněná průkopnice literární vlny, jejíž čas právě nastal.

Z rozhovorů s autorkou skutečně vyplývá, že při psaní vědomě nadřazovala pravdivost životní zkušenosti nad formální experiment a více než čistoty slohu si cenila čechovovského požadavku na vcítění.  Berlinová se Carverovi obdivuje, avšak zejména v pozdější tvorbě se odklání od jeho modernisticky „mužské“ poetiky založené na formální čistotě vyžadující strohost vyjádření, silnou pointu v závěru a nezaujaté až odtažité potlačení každé sentimentality,  kdy se emoce pouštějí ke slovu pouze v podobě „objektivních korelátů“. Tradičně vypointované povídky („Přátelé“, „Melina“, „Avantýra“) nepatří v jejím díle k nejpůsobivějším anebo za působivost nevděčí pointě. Snad jedinou výjimkou z pravidla je po všech stránkách dokonalá „Perspektiva“. Český Manuál  pro  uklízečky  představuje užší výběr z amerického vydání, jinak se však drží uspořádání  originálu. Odmítá vtisknout dílu jednoznačnou šablonu, ať už chronologickou, tematickou či autobiografickou, byť pro každou z nich by se našel dobrý důvod.

..............

Manuál naproti tomu předkládá jednotlivé prózy jako svébytné kusy, které obstojí samy o sobě bez ohledu na kontext.  Čím déle jej však čteme, tím spíš se jeho fragmentárnost jeví jako přelud, jímž jasně prosvítá motivická provázanost a významová soudržnost díla. Jak si povšimla již Joyce Carol Oatesová v recenzi pro New York Review of Books, působivý je spíš celek než jednotlivé povídky. Podle ní je Manuál „v zásadě memoár autorčina života, který je nám předkládán na pokračování a ve zlomcích, které do sebe při opakovaném čtení zapadají a budí značný citový ohlas. Celek představuje větší počin, než je suma jeho rozmanitých částí.“ Odvozovat celistvost Manuálu prostě od autorčina života je přesto kritická chyba. Povídky chápané jako dílky autobiografické skládačky sice vskutku působí jako autentická zpověď člověka, který se nebál žít, a proto toho hodně zažil  –  asi jako by autorka vzala svůj deník a začala ho přepisovat do povídek po vzoru vypravěčky v „Avantýře“: „Když mi bylo jedenáct, jedna tetička mi věnovala deník. Zapsala jsem si do něj jen: ,Byla jsem ve škole, udělala jsem si úkoly.‘ A tak jsem začala vyvádět lumpárny, abych do toho deníku měla o čem psát.“ Přijmout tento pohled však znamená přehlédnout, do jaké míry je Berlinové dílo důmyslným artefaktem, který drží pohromadě literárně, nikoliv autobiograficky, a navíc čtenáře na svou literárnost  upozorňuje. Přiznaně se tak děje například v povídkách „Perspektiva“ a „Domů“, které si pohrávají s rozdílem mezi faktem a fikcí – mezi tím, co je zdánlivě dáno, a tím, jak rozmanitě, z kolika různých perspektiv, to může být viděno, myšleno a sepsáno. Nejzajímavější na tomto díle není, co všechno autorka prožila – byť byl její život pozoruhodně bohatý na dramata a dobrodružností se značně vymykal spořádané existenci americké střední třídy po druhé světové válce. Pravým zdrojem hodnoty jsou lekce, jež nám autorka udílí přepisováním své životní zkušenosti v oživující slovo. Základní vhled, který se jako stínová kostra na rentgenovém snímku vynořuje při četbě většiny povídek, zní: život je katastrofa....

..........

z doslovu Aleny Dvořákové