Sumu Město je náš les jsem před dnešním uvedením přečíst nestačil. Při listování jsem narazil na verš „Pořád vás poznávám hmatám“ – a jak jsem si tak ten verš prohlížel od kraje do kraje a zároveň si nad tím nákladem veršů celé knihy říkal: „ne, to už nestihnu, to přece nelze“, myšlenky uhnuly a já začal v duchu sestavovat trochu podivný seznam toho, jak se mi Petr Král „promačkává“ (on by mě asi opravil a řekl „vmačkává“ nebo „vlamuje“) do denního života (ve snu jsme se, co si pamatuju, zatím nepotkali). Seznam zní:

1. Od určité doby, když čtu báseň, vyhledávám si v ní cvičně „nejtemnější místo“, místo, kde se „cítím nejhůř“. Petr Král tuhle strategii několikrát užil při výkladu obrazů – a ve mně to uvízlo a nejde z hlavy (i když bych s tím už rád přestal).

2. Petr Král mi zničil některé filmy: napsal totiž, že když se muž ve filmu holí a do toho vstoupí nějaká událost a muž se nedoholí, on jako divák po celý zbytek filmu myslí na to, že „holení není dokončeno“. Od té doby na to myslím taky a nemůžu se soustředit. Nehledě na to, že si na Petrovu poznámku pravidelně vzpomenu, když se holím sám.

3. Petr Král někde napsal – a teď necituju, ale říkám, co jsem si nepřesně zapamatoval – že když se při psaní báseň začíná „vylévat z břehů“, „odpoutávat“ – je to jako když prázdno dostává litevský přízvuk. Od té doby často při psaní myslím na litevský přízvuk a hlídám tak intenzívně, abych ho neprošvih, že nic nevznikne. Díky.

4. Nemohu bez Petra Krále chodit s průvodcem po zámcích a užívat si návleků a porcelánu a hraběcích loveckých koutků. Místo toho vždycky myslím na úchvatnou báseň Michaela Edwardse, kterou Petr Král přeložil a která začíná verši: „Při prohlídce zámků se často vzdálíš / od hloučku, jejž vedou k váze…“ Od té doby, co jsem tu báseň četl, při prohlídkách smutně postávám u zámeckých oken a myslím na Petra Krále. A průvodkyně sledují toho zasmušilého zloděje ostřížíma očima.

5. Pátý bod je v jemném dešti. Nemohu si obléknout lehčí kabát, aniž bych si nevzpomněl na Petra Krále. Jednou, bylo zataženo, jsem před ním, na ulici, nazval svůj oděv „kabátem“ – a Petr pravil: „Jak tohle můžete říct? To přece není žádný kabát, to je trenčkot.“ V tu chvíli se rozpršelo. A Petr mi sáhl na trenčkot, zlehka ho obrátil, a když se zjevila narůžovělá podšívka, dodal: „Je to trenčkot, a tohle je jeho „ženská část“ – a mimochodem, potřebovala by obnovu.“

6. Poslední v seznamu je slovo „mávám“ na konci vzkazů, které v Čechách bez myšlenky na Petra Krále nemůže užít vůbec nikdo.

Mávám.
Zatím mávám.
Já – ztěžka – mávám letní záclonou.
Ptám se zpod slunečníku a mávám.
Jarně, zlíchovsky a vůbec světelně mávám.
Sobotně mávám.
Každopádně mávám.

Petr Borkovec

Petr Král (1941)

Vystudoval FAMU, pracoval jako redaktor filmové literatury v nakladatelství Orbis, publikoval časopisecky, hlásil se k Surrealistické skupině. V roce 1968 emigroval do Francie, kde pracoval jako lektor, fotolaborant či tlumočník, a dál studoval filmovou vědu. V roce 2006 se trvale vrátil do Prahy, přednášel v Lyonu, v Praze i v Brně. Překládá z francouzštiny i do francouzštiny, stojí mimo jiné za třídílným převedením Seifertových veršů do francouzštiny. Od roku 2013 vycházejí ve Větrných mlýnech Královy sebrané spisy. „Sebrané básně I představují Královy první čtyři sbírky, a to v pořadí, v jakém vznikaly. Vycházely totiž na přeskáčku, se zpožděním a v sousedství s texty novějšími. Jsou to Tyršovské přeháňky, Bar Příroda čili Budoucnost 5 km, Železná neděle a Modré srdce čili Uši z let 1961 až 1975,“ píše o sbírce Michael Alexa. Okrajově píše Král i scénáře a divadelní hry, v esejistice pak vyčnívá jeho dílo věnované filmu, ve Francii vydal rozsáhlý sborník Surrealismus v Československu, francouzská pojednání o surrealismu zase převedl do češtiny.