Jsem šťastnej chlap. Mám skvělou ženu, dvě děti, tři vnučky, vnuka na cestě, prostě báječnou rodinu. Před lety jsem našim dětem po večerech vyprávěl o medvědu Béďovi z Bukovských
vrchů. Jeho příhody byly čistým produktem mé fantazie a děti je milovaly. Někdy mi to šlo samo, jindy jsem křečovitě hledal inspiraci. Háček byl v tom, že se nelze zastavit a hodinku přemýšlet nad další větou, jak je to možné při psaní. Vyprávění musí být plynulé, bez zádrhelů.
O generaci později, teď už našim vnučkám, jsem povídal o Kocouru Filipovi. Ten je naopak velmi reálný, šest kilo živé váhy. Sedával večer u postele a poslouchal s dětmi. Ještě že mi všechno nerozuměl. Vyprávění o něm je směsicí fikce, skutečných příhod a licencia poetica. Řekl bych, že převládají opravdové příhody, ty které Kocour prožil – a my s ním.

KOCOUR je fantastické zvíře, na kočku dost atypický. Někdy za mnou běhá jako pejsek, jindy je povznesen nad jakékoliv obcování s lidským plemenem, hodinu nato se mi uvelebí na klíně, přede a zatíná do mne drápky, až to bolí. Na jedné straně milý kocourek, který nikdy neškrábl žádné z našich vnoučat ani při těch nejdivočejších hrách. Na straně druhé divous, mnohokrát zraněný v zuřivých rvačkách, skrápějící podlahu naší kuchyně kapkami krve, přivádějící Mause k slzám a veterináře k zoufalství. Když se vracíme z dovolené, očekává nás již u vrátek a řve radostí. Jak předem pozná náš příjezd, to nevíme. Prostě KOCOUR.

Letos jsem šel do penze, byl to pro mne šok. Celý život jsem pracoval, posledních dvacet pět let velmi intenzivně. Myslel jsem, že na život důchodce jsem připraven, a sám sebe utvrzoval v tom, že se na to těším. Nesmysl! Doma jsem chodil jak lev v kleci a byl protivný. Dostal jsem pásový opar, klasický důsledek stresu. Má žena usoudila, že to takhle dál nejde,a uplatnila stejný recept, jaký již před časem pomohl jí. Když jsem v roce 2007 odjel na několik let pracovat do Polska, cestovala se mnou. Nemohlo být ani řeči o tom, že by mohla dál vykonávat své povolání lékařky, a tak se v cizím prostředí, kde zpočátku neměla žádné přátele, trápila samotou i nudou. Protože výborně vaří, napadlo nás, aby se zaměstnala psaním kuchařky. O pár let později jsme její dílo vydali, bednu s knížkami našla pod vánočním stromečkem. Tohle překvapení ji dojalo až k slzám a od té doby dělá MAUSINA KUCHAŘKA radost
i mnoha našim kamarádům.

A právě na podnět své ženy jsem se nyní já pustil do KOCOURA. Užil jsem si při psaní spoustu zábavy, a také frustrace, když mi to zrovna nešlo od ruky. Ke vzniku této knížky přispěla také Naďa, která se nechtěla spokojit s tím, že jsem text původně psal jen jako ergoterapii. Učila mne abecedu spisovatelského řemesla, neúnavně mě mořila a nutila, abych se k textu opakovaně vracel a postupně mýtil nejhorší prohřešky proti českému jazyku a pravidlům prózy. A potom ještě sama trávila hodiny čtením manuskriptu, úpravami a návrhy změn, dokud
text nevypilovala podle svého nejlepšího vědomí.

Praha, 5. 10. 2017