Simona Ahrnstedtová (1967) se narodila v Praze krátce předtím, než její rodina emigrovala do Švédska, a dnes patří mezi úspěšné autorky nové vlny švédské romantické literatury. Její knihy o silných hrdinkách pro chytré ženy vyšly v mnoha jazycích a stále si získávají další nadšené čtenářky.

Fenomenální úspěch její třídílné série románů pro ženy (česky dosud vyšly: Nepřátelé a milenci a Oheň a voda, Metafora) z ní ve Švédsku učinil hlavní mluvčí žánru novodobé romance a spisovatelek píšících o ženách pro ženy. V roce 2018 byla Simona Ahrnstedtová za titul Žár a led, poslední díl volné trilogie, v Německu nominovaná na čtenářskou cenu za nejlepší romanci.

Existuje něco, o čem byste nikdy psát nechtěla? Nějaké tabu?

No, moje psaní je vždycky velmi feministické, silné ženy jsou rovnoprávné s muži, tomu přikládám velkou důležitost. Ale asi bych nedovedla psát o dětech, kterým někdo ubližuje. Myslím, že spousta lehčí, volnočasové literatury pojednává o ženách, kterým někdo ublížil, zavraždil je, opakovaně znásilnil nebo se najde jejich nahá mrtvola. Vlastně se zdá, že ženy se často ocitají v pozici obětí. Já nechci zobrazovat ženu jako oběť, ani tím nemyslím, že žena musí být vždycky velmi silná. Ale… myslím, že když někdo čte moje knihy, říká si u toho, že to nemusí být špatné být ženou. Anebo že být homosexuál je fajn – v jedné ze svých knih píšu o homosexuálním muslimovi. Silně věřím v rozmanitost a její přijetí. Takže vždycky stojím na téhle straně.

Myslíte si, že je to s rovnoprávností mužů a žen ve Švédsku vážně tak skvělé, jak máme všichni za to?

(chvíli přemýšlí) Člověk se nad tím může zamyslet buď obecně, anebo subjektivně. Jistě že mám přátele, kteří by s tím, že rovnoprávnost ve Švédsku funguje skvěle, rozhodně nesouhlasili. Ale u mladší generace, která teď začíná mít děti, je emancipace dost znát. Tatínci si berou otcovskou dovolenou. Takže myslím, že rovnoprávnost u nás funguje. A to nejen pro dobro žen, ale i pro dobro mužů – mají blízký vztah ke svým dětem. Jsem rozvedená a otec mých dětí má u sebe děti každý druhý týden a funguje to báječně. Je to skvělé, budují si vzájemně blízký vztah.

z rozhovoru Anežky Chrudinové pro Skandinávský dům

Ukázky:

1  

Posadila se. Tom si sedl vedle ní a pak přes ně přehodil velkou kožešinu. Lehli si a zády se opřeli o opěradlo ze sněhu. Ambra vedle něj leží nehnutě. Je to divná situace, ale společné tělesné teplo a izolující vrstvy je budou hřát celé hodiny. Už spal venku ve čtyřicetistupňových mrazech. S náležitým vybavením to jde skvěle. A takhle už ležel nesčíslněkrát, fyzická intimita by ho neměla znepokojovat. Ale s Ambou je to jiné. Dotýká se svým tělem jejího těla a je si jí celou dobu extrémně vědomý. Sundal rukavici a zapátral v kapse.

Ambra strnula. „Co děláte?“

Jako odpověď vytáhl velkou tabulku mléčné čokolády s oříšky a rozinkami. Ambře zazářily oči. Podal jí ji, ulomila si velký kus a vrátila mu ji. A tak leželi, pochutnávali si na čokoládě a pozorovali polární záři.

2

Otočila se k němu. Po spánku má uvolněný obličej. Všechna kousavost zmizela. Je tu jen něžná žena s přívětivýma očima. Čepici, kterou si oblékla, když sundala helmu, má teď nakřivo. Má kolem sebe omotanou šálu a v měsíčním jasu její pleť svítí jako stříbro. Tom pohledem sledoval její jemné rysy, tmavé obočí, rovný nos, široká ústa. Ambra se na něj jen dívala a Tom se sehnul k jejímu obličeji, k jejím lákajícím ústům. Zvedla hlavu, aby se setkala s jeho rty, a sledovala ho napůl přivřenýma očima. Téměř se dotkl jejích úst a jejich dech se spojil, cítil její vůni a nic jiného na světě si nepřál než ji políbit, když se ozval nějaký zvuk a Ambra strnula a vytřeštila oči. Bylo to houkání sovy a zdálo se velice blízko. Znělo hluše, jako varování.