Hlavní hrdinkou příběhu je dívka Lily, jejíž tatínek se zřítí se vzducholodí a zmizí. Byl slavným vynálezcem mechanikálů, ale od určité události v minulosti sebe a svou rodinu skrývá. Jaké má tajemství? A souvisí s ním jeho současné zmizení? Kdo usiluje o to, aby Lilyin život už nikdy nebyl jako dřív?

Naštěstí se Lily, seznámí s Robertem, synem a učněm hodináře. Stanou se kamarády a parťáky v tomto dobrodružství. Pomáhají jim ještě tatínkovy mechanické výtvory z řad služebnictva, a hlavně Malkin, přidrzlý, ale věrný lišák. Brzy se zapletou do divoké honičky za záchranou Lilyina otce, v níž nebudou chybět požáry, útěky po zasněžených střechách ani vzdušné souboje vzducholodí ve stylu létajících pirátů. Kdoví, možná se děti podívají i do Londýna a přijdou na kloub i legendárními vynálezu perpetua mobile – stroje, který může běžet věčně…

Jsou tajemství, která v jediném úderu srdce změní svět. Na své cestě Lily, zjistí, že lidé, které chovala svému srdci nejblíž, jí srdce můžou také zlomit. Dokáže spolu s Robertem překonat všechny nástrahy, včetně překážky nejtěžší – vlastního strachu? Dozvíte se v Mechanickém srdci, knížce, která voní starými časy, přátelstvím, kouzly a dobrodružstvím v neskutečném světě parních strojů a obživlých mechanických vynálezů.

Mechanické srdce posbíralo v zahraničí řadu ocenění za knihy pro mládež a překládá se již do 13 jazyků.

Ukázka

Strach se nepřekonává snadno, Roberte. Dostat se skutečně vysoko vyžaduje cvik; jen chrabré srdce dokáže vyhrávat velké bitvy.

Robert si zopakoval tátova slova a šplhal výš, výš než kdykoli předtím, vstříc kabině vznášejícího se balonu. Slova ho uklidňovala – a než se nadál, natahoval se po nejvyšší příčce žebříku.

„Jak se dostaneme dovnitř?“ Lily se snažila překřičet vítr.

„Jako já.“ Anna otevřela dvířka v trupu, chytila se kovového zábradlí a vyšvihla se dovnitř. Pak se vyškrábala na nohy a na palubě se napřímila. „Je to hračka.“

Lily ji napodobila a mrštně se protáhla dvířky. Robert jen pevně zavřel oči a opět si připomněl tátova slova.

Když je znovu otevřel, stál na palubě lodi, kde Anna právě navíjela řetězový žebřík.

„Vítejte na Berušce,“ usmála se, když s drnčením navinula poslední kovové příčky a natáhla se, aby zavřela dveře. „Je to trochu opičí dráha, než se sem člověk dostane. Určitě se mnou ale budete souhlasit, když řeknu, že jinak je to prvotřídní aerostat, byť poněkud skromnějšího rázu.“

Lily si rozepla sako, ze kterého vyskočil Malkin a začal vrávorat po zakřivené palubě. „Tyhle prašivé, po domácku vyrobené vzducholodě vyloženě nenávidím,“ postěžoval si.

„Není tak špatná,“ řekla k vlastnímu překvapení Lily.

Roberta přepadla závrať, a tak se zmoženě opřel o zeď. Byl rád, že má něco pevného pod nohama. Spojovací chodba vyrobená z tenkých prken byla tak úzká, že se na ni všichni čtyři sotva vešli.

Rozhlédl se kolem. Paprsky světla z velkého měděného okna za nimi dopadaly na čtyři nesourodé závěsy zakrývající prostor naproti. Každý závěs byl halabala ručně ušitý.

„Dovolte mi, abych vás provedla.“ Anna odtáhla zadní závěs a Lily s Robertem nakoukli do malého kumbálku, který celý zaplňoval motor. Mezi prostorem na zádi a přední kabinou, o které si Robert domyslel, že je to kapitánský můstek, byly jeden na druhém vměstnané dva průlezné prostory. Ve spodním stál lodní kufr zaskládaný několika dřevěnými bednami a z horního se vyklubala Annina miniaturní ložnice.

Podlahu bezezbytku pokrývala maličká matrace. Nad ní bylo na rozviklané polici, kterou ozařovalo světlo z menšího měděného okénka, rozmístěných pár cetek – vzducholoď ve skleněné lahvi, přenosný psací stroj a úctyhodný stoh zpřehýbaných šestákových krváků. Lily po jednom z nich sáhla a

prohlédla si obálku. Stálo na ní Létající piráti versus Kraken. Pod nadpisem byl nakreslený zepelín, na nějž právě útočila obrovská mořská nestvůra, která nápadně připomínala Lilyinu bývalou učitelku.

„Tenhle jsem ještě nečetla,“ prohlásila.

„To mě ani nepřekvapuje,“ odpověděla Anna. „Jde o signální výtisk. Právě jsem ho dopsala.“

„Vy tyhle příběhy píšete?“ podivil se Robert.

„Ten tón si vyprošuju, chlapče. Je to jedna z mých bokovek. Nějak se živit musím.“

„Jsou vynikající, Roberte,“ pokárala ho Lily. „Měl by sis nějaký přečíst.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ opáčil Robert. „Po tom všem, co jsem v posledních dnech prožil, je další dobrodružství to poslední, co potřebuju.“

„Jasně,“ přitakala Lily. Chápala ho. Na zlomek vteřiny zapomněla na krabičku i pronásledovatele. Zabloudila pohledem ke kovovému válečku, který měla ještě pořád zastrčený v kapse u kabátu. „Co kdybychom si přehráli tuhle věc?“

Anna přikývla, roztáhla největší závěs a zavedla je do místnosti v přední části lodi. „Tady je řídicí kabina.“

Prostor byl tak stísněný, že kdyby Lily nebo Robert rozpřáhli paže, špičkami prstů by dosáhli na obě stěny. Úhlopříčně se ale do místnosti vešli, i když se dotýkali rameny.

Anna zmáčkla několik vypínačů na palubní desce a ručičky nejrůznějších měřidel a přístrojů se probudily k životu. Robert rozeznal barometr, teploměr, kompas a stojací hodiny. Na druhé straně ovládacího panelu byla upevněná jakási vidlice s jehlou. „Tahle věcička nám přehraje zvuk na vašem válečku,“ prohlásila Anna, vložila kovový předmět do vidlice a špičku jehly umístila do rýhy na

jednom jeho konci. Pak zmáčkla tlačítko na palubní desce a váleček se začal otáčet. Z reproduktoru ve zdi se ozvalo praskání připomínající muchlání papíru a Lily s Robertem zatajili dech.

Zpočátku byl slyšet jen nesrozumitelný šum, pak v něm ale rozeznali slova. Chraplavý hlas se mísil s nepřetržitým hučením a vrčením.

„Profesore Hartmane?“ pronesl hlas. „Jste při vědomí?“

„To je Sliz,“ špitl Robert, ale Lily ho umlčela.

„Takže už nás začínáte vnímat, co?“ ozval se druhý hlas, který neomylně připomínal Hnise. „V tom případě můžeme začít.“

V tu chvíli promluvil Lilyin tatínek. „Jmenuji se Grantham,“ zasípěl. „Grantham. Ne Hartman. Spletli jste se. Jak jste se dostali na palubu?“

„Grantham – Gé Hartman – Grace Hartmanová,“ pokračoval Hnis. „To není zrovna nejchytřejší pseudonym vytvořený z přesmyčky, vzhledem k tomu, že vaši ženu jsme zabili taky my. Jakmile jsme vaši skrytou identitu odhalili, nebylo těžké vypátrat pravé registrační dokumenty k vašim

mechanikálům a získat vaši adresu. Uběhlo sedm let, profesore. Dlouho jste nám proklouzával mezi prsty, ale teď už vás máme v merku. Doslova.“

Ozvalo se povědomé klepání. Lily naprosto přesně věděla, že Hnis poklepal prstem na jedno ze svých zrcadlových očí. Před očima jí jako mrtvola z hlubin vytanula jeho zjizvená tvář a Lily se zachvěla.

„Varuji vás,“ ozval se tatínek – jeho hlas zněl nekompromisně, Lily ale poznala, že je vyděšený.

„Nalodit se bez povolení na cizí vzducholoď je nelegální.“

„A to, co jste provedl vy, bylo taky nelegální, pane. Velice nelegální,“ utrousil Hnis.

„O čem to u všech všudy mluvíte?“

„O krádeži perpetua mobile našeho pána, profesore Hartmane. Kde je?“ Z reproduktorů se ozvalo zapraskání.

„Nemůžu,“ řekl tatínek. „Je ukryté.“

„Ale no tak,“ zamručel pan Hnis. „Hádanky si nechte od cesty.“

Další zapraskání. A pak výkřik.

Lily ztuhla.