„To, že se vysokoškoláci stali rozbuškou procesu, který nakonec vedl ke konci čtyřicetileté komunistické diktatury, nebyla náhoda,“ říká bývalý studentský vůdce Martin Mejstřík. Studenti byli připraveni. Spojoval je odpor vůči všem absurdním projevům totalitního režimu. Mnozí již před listopadem 1989 trpělivě a statečně pracovali na tom, aby se do naší země vrátil fungující demokratický řád. Chtěli konečně žít normálním svobodným životem.

Martin Mejstřík byl jedním z nich. Rozhodl se své zážitky z dob hluboké totality a následně porevolučních let předat nejen pamětníkům revoluce. Chce oslovit i mladé lidi, kteří možná právě díky otevřenému osobnímu příběhu lépe pochopí tragiku a bezvýchodnost komunistické ideologie, co reálný socialismus skutečně znamenal a jak se v něm žilo.

Deník, který autor psal téměř patnáct let, není jen popisem událostí, je i upřímnou lidskou výpovědí. „Najdete zde téměř všechno o autorovi, velmi mnoho o studentských aktivitách před listopadem 1989 a nemálo věcí o sobě samých,“ shrnuje Martin Mejstřík.

PÁR SLOV K DRUHÉMU VYDÁNÍ

Před devíti lety vyšlo první vydání mého Deníku. Před devíti lety jsem se trvale odstěhoval z Prahy a žiji na svém statku v Milovech. Je tu skoro vše, o čem jsem snil. Slepice, husy, kačeny, holubi, psi, kočky, ovce, koně… Lesy a louky, potoky, rybníky. Boží svět. Je tu také mnoho z toho, o čem jsem nesnil, co z Prahy jsem neviděl. Zmrzačená duše venkova, zmrzačená krajina drancovaná staronovými „hospodáři“ stejně, jako za komunismu. Na jaře 1990 jsem byl přesvědčen o tom, že Západ – v těch dobrých věcech zvyšujících kvalitu našich životů zde na Zemi – doženeme do pěti let. Nestačilo jich ani třicet. A teď vidím, že nám stačit nebude ani oněch pověstných Mojžíšových let čtyřicet. Je těžké, tak strašně těžké, přejít přes poušť do svobodné země. Ještě stále jsme na cestě.

Jsem přesvědčen, že existoval plán na odstranění Brežněvových pohrobků ve vedení KSČ i plán na postupné předání pár slov k druhému vydání moci komunisty a přechod k alespoň částečně tržní ekonomice. A že 17. listopad byl sice improvizovanou, nicméně součástí tohoto projektu. A že jim to skoro bezezbytku vyšlo. Pokud zůstanu jen u lidí ze struktur SSM, které jsem osobně znal, a o nichž píši v Deníku – Martin Ulčák, Miroslav Jansta, Luděk Sekyra… –, ti si na poměry jistě nestěžují. Jsem přesvědčen, že Klaus, Zeman a Mečiar byli a jsou

nástroji v rukou ruské KGB, respekt. FSB. Jsem přesvědčen, že klíčovou roli před, během, ale zejména po tzv. sametové revoluci sehrál Prognostický ústav zřízený roku 1984 usnesením vlády ČSSR na popud generálního tajemníka ÚV KSSS a šéfa KGB Jurije Andropova.

Třicet let po 17. listopadu bych mohl být trochu rozladěn z toho, že se historici neposunuli ani o píď v objasnění role jednotlivých mocenských struktur uvnitř KSČ před a během listopadu 1989, že se nikdo z historiků cíleně nezaměřil na roli StB a KGB při přípravě událostí roku 1989, že se nikdo z vystudovaných historiků nepídil po činnosti Kabinetu prognóz ČSAV, později Prognostického ústavu, že se nikdo z nich ani 30 let „poté“ nezajímá o roli tehdejšího SSM a zejména jeho vrcholných představitelů… Dokonce ani studiu aktivit mezi vysokoškoláky konce 80. se nevěnoval nikdo, natož aby někdo podrobně zmapoval průběh naší stávky a důsledně se věnoval roli studentů při pádu komunistické totality. Ono psát o Chartě 77 nebo o Občanském fóru je jednodušší. A také – nekontroverzní.

Ale nejsem rozladěn. Ono to tak nějak zapadá do všeho, co po roce 1990 zažíváme. Už mne to nepřekvapuje. Rozbředlost elit, vyprázdnění slov, neexistence cílů. Vlk se dál prochází mezi beránky.

Václave, pane prezidente, jak mohla, jak může, zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí!? Byl jsem přesvědčen, že jde o revoluci. Že svrháváme totalitu a že bude vynesen soud podobný norimberskému nad těmi, kdo přes 40 let decimovali a mrzačili naše národy. Může být, pane prezidente, láska bez pravdy? Jistě, chtěli jsme ji rozdávat a přáli ji všem. Toužili jsme ale také po životě v pravdě. Václave, jak může pravda zvítězit, nemáme-li odvahu ji vyřknout!? Láska bez pravdy je jen pár písmen hozených do větru. Komunismus je esencí zla. TOTO je PRAVDA. Až ji naše elity i národ přijmou za své, bude naše revoluce dokončena. Pravda a láska zvítězí.

Věnuji toto vydání současným studentům. Čekají je veliké výzvy. Ale žijí již v demokracii, ve svobodě, a ta jim dává křídla k tomu, aby obstáli. Vždyť život svobodných lidí je tak nádherné dobrodružství! Buďte jako rytíři. Buďte strážci své svobody. A buďte hrdými Čechy při vědomí, že vaším domovem je už celá Země. Je křehká. Hýčkejte si ji. Stál jsem ve volné krajině. Kousek ode mne dřevěná ohrada se stádem koní. Většinou hnědáci, ale bylo tam i pár jiných barev. Mezi všemi vynikal statný bělouš lesknoucí se v odpoledním slunci. Klidně se ve skupinkách popásali, sem tam některý z nich poodešel, po chvíli vrátil se ke stádu. Odvrátil jsem pohled. Pastviny táhly se do dálky, sem tam háj nebo solitérní strom, daleko na horizontu začínaly tmavé lesy a za nimi v lehkém oparu stoupaly k nebi vrcholky hor. Vpravo ode mne v zelené, šťavnaté louce potok, křišťálová, chladivá voda meandrovala vrbovím a rozbíjela se o ohlazené kameny. Po chvíli upoutal mne pohyb. Stádo koní se dalo do pohybu, neslyšně mířili k bráně ohradníku, kterou někdo otevřel. Bělouš zářil na pozadí hnědých těl ostatních koní, majestátní, silný klenutý krk s bohatou hřívou, hlavu hrdě vztyčenou. Vycházeli ve skupinách do volné krajiny. Na chvíli zahleděl jsem se k potoku, nějaký ptáček upoutal mou pozornost, a když vrátil jsem se ke svým koním, nespatřil jsem již ani jednoho. „Kam se všichni poděli?“ ptal jsem se sám sebe. Nic. Nikde nikdo. Absolutní ticho opuštěné krajiny. Pak z hloubky blankytné oblohy, kde v nebeské výšce kroužil párek jestřábů, nebo snad z hloubi země pod mýma nohama, ještě před malou chvílí znějící kopyty koní, ozval se hlas: „Poslední odchází Láska…“

Ticho.

Zelená, modrá a bílá.

Ticho.

Ptáček dozpíval.

Poslední odchází Láska.

Děkuji, Pane.

Martin Mejstřík, srpen 2019

Martin Mejstřík (narozen 30. května 1962 v Kolíně), rozvedený, tři děti, věřící.

Od roku 1968 vyrůstal v Liberci. Maturoval na gymnáziu ve Frýdlantu v Čechách. Z politických důvodů mu nebylo umožněno dostudovat Pedagogickou fakultu UK v Praze. Od roku 1986 byl studentem Divadelní fakulty AMU, kterou ukončil absolutoriem v roce 1991. Roku 1987 se spolužáky založil časopis Kavárna A.F.F.A., jehož redaktoři a spolupracovníci sehráli klíčovou roli při radikalizaci studentů před 17. listopadem 1989 a zejména v listopadových událostech. V roce 1989 byl aktivním členem Městské vysokoškolské rady SSM v Praze, která legalizovala památnou studentskou manifestaci na Albertově, a spolupředsedou koordinačního stávkového výboru vysokoškoláků.

Po roce 1990 pracoval jako publicista, novinář, komunální politik a v letech 2002–2008 jako nezávislý senátor. Člen výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, místopředseda stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, člen dočasné komise Senátu pro posouzení ústavnosti KSČM ad.

Coby ústavní činitel se pokusil dokončit „revoluci“ z roku 1989 a jako první krok k celkové dekomunizaci společnosti postavit mimo zákon české komunistické strany. Byl jedním z navrhovatelů zákona o Ústavu paměti národa (současný Ústav pro studium totalitních režimů). Roku 2008 spolupořádal mezinárodní konferenci Svědomí Evropy a komunismus. Závěrečná Pražská deklarace posunula diskusi o nelegitimnosti a zločinnosti komunismu na evropskou úroveň. Jako nezávislého jej na podzim 2008 z aktivní politiky odstavilo spojené úsilí levice, zelených a pravice. V roce 2010 opustil Prahu, žije na venkově na Vysočině, věnuje se chovu koní a psaní.